BEETLEJUICE JANA SKLENÁŘE V KARLÍNSKÉM HUDEBNÍM DIVADLE
Možná by stačilo napsat toto: Souhlasím s názorem, který už se objevil v ohlasech na karlínskou inscenaci muzikálového Beetlejuice, že představení stojí na výkonu Jana Sklenáře v titulní rolí. Hraje, zpívá a tančí na úrovni řekl bych světové. Měl by být oslavován, diváci, byť s tím mým hodnocením nejspíš souhlasí, tak ovšem nečiní. Nevidí v něm zřejmě hvězdu. Jó, kdyby měl tvář, která už jim uvízla v paměti, kdyby byl – jak se trefně říká – provařený, dopadl by lépe. Jenže obličej Jana Sklenáře není známý a nezaměnitelný, tudíž ho diváci nevidí. Místo něj vidí Beetlejuice, zelenkavý ksicht nahnilé mrtvoly, groteskní figuru, její zpěv a divoké pohybové kreace. Slávu (po moci a penězích třetí z nejvyšších společenských met) získává místo herce jeho maska. Což může aktéra dost mrzet. Doufám, že nemrzí. Doufám, že každé představení absolvuje coby roztančenou, radostnou duchovní pouť do krajin, kde je preferováno dokonalé a přesné divadlo masek a jiné hodnoty než ty tři zmíněné. Mezi nimi třeba buddhistická skromnost.
* Rád bych viděl v herectví Jana Sklenáře, v jeho profesionalitě, v rejstříku a energii, kterou do svého výkonu vkládá, šířeji patrnou tendenci českého divadla této doby. Stejně by mě potěšilo, kdyby publikum takové výkony žádalo, kdyby se ti na jevišti i v hledišti někdy až moc snadno nespokojovali s ledabylostí. Před ní chraň české divadlo Pánbůh.
