TENTOKRÁT GLOSA OPRAVDU I KONSPRAČNÍ
Je nepatřičné zabývat se českými divadelními tahanicemi, když celý svět šílí. Jenže v malém se to velké zrcadlí. Snad tedy má glosa smysl mít bude.
* Článek Paranoia čili co se člověk dozví, když jde na jedno jsem vyvěsil 29. ledna ráno. Byl psán s nadsázkou, kterou jsem měl za očividnou, kupodivu ne každý ji kapíroval. Nejspíš proto, že to v jádru byla pravda pravdoucí, což nechtěl nikdo veřejně přiznat. Zvlášť povedeným popíračem se stal jistý M.B., který v mém textu objevil „informacemi nepodložené konspirační teorie hraničící s výmysly“ a bez povšimnutí nechal, že většinu těch mých „výmyslů“ posléze i Ministerstvo kultury potvrdilo a žádný – bohužel – dosud nevyvrátilo. Inspiroval mě však mimoděk, když se mi nad jeho slovy vybavil Vladimír Škutina, který byl v 60. letech komunisty odsouzen za nevyřčenou urážku prezidenta Antonína Novotného a zareagoval „švejkovsky“: rovnou po vynesení rozsudku, ještě v soudní síni, Novotného opravdu urazil. Já si dopřeju podobné potěšení ze satisfakce a zakonspiruju si, tedy budu spekulace, které mě napadají (a to i ty opravdu fantastické), předkládat jako fakta.
- Ministerstvo kultury chce omezit počet institucí, které zřizuje. Většinu už od sebe odstrčilo či sloučilo v minulosti (např. Krejčovo Divadlo za branou, Šmokův Pražský komorní balet, Státní operu…), teď jsou na řadě ty zbývající. Proč? Např. proto, že státní úřad chce mít méně zodpovědnosti a jednodušší dohled.
- Důvodem slučování je potřeba najít pro stávající instituce nová sídla. Ministerstvo kultury (stát) prohrálo před několika lety soudní spor s hlavním městem Praha o Manhartský palác, kde víc než 50 let sídlí Divadelní ústav. Spor byl na pohled absurdní (proč se soudí stát se svým hlavním městem?), skutečným cílem bylo tento movitý majetek „vyprat“. K tomu měla posloužit Podnikatelská družstevní záložna, která má v Celetné 17 též sídlo, o čemž se v souvislosti s Ústavem a plánem na slučování nemluví, přestože jde o kampeličku proslavenou zejména praním špinavých peněz a „vztahy“ s řadou politiků a jiných činitelů (i se zatčenými v kauze motolské nemocnice). V lednu tohoto roku ovšem Česká národní banka odebrala záložně licenci. Kampelička je tedy ze hry. Pakliže se netransformuje.
- Na Ministerstvu kultury se dokola říká (jen v oficiálním prohlášení MK ČR to je třikrát), že cílem slučování je vybudování „silné národní kulturní instituce“. Silné asi proto, že bude posílení potřebovat. Ale proč, když ji ve skutečnosti ohrožuje dnes pouze stát? Jako by tedy Ministerstvo kultury chtělo vybudovat ochranou bariéru samo před sebou. Ve skutečnosti jsou slova o silné národní instituci zaklínadlo, které má odvést pozornost od toho, co zákonitě nastane. A to bude pravý opak posílení. Současné instituce jejich slučování oslabí a někoho i draho přijde už stěhování na novou adresu, na místo, které pojme a unese knihovnu, dokumentaci a další fondy samotného Divadelního ústavu. Pravda: realizace starého plánu s dislokací na venkov (ještě lépe do stoupy) by byla levnější.
- Je sloučení vůbec pro někoho výhodné? Ano, je výhodné pro svého zřizovatele, tedy Ministerstvo kultury tím, že tak rozšíří řady vlastních zaměstnanců o pracovníky velké servisní organizace, na niž bude moci delegovat všemožné i nemožné úkoly, aktuálně např. ty, které jsou spojené s tzv. statusem a registrem umělce.
- Nakonec najde výhody v takovém sloučení i nejeden/-na z ambiciózního kariéristva a funkcionářstva, budoucí generální ředitel/-ka a několik menších ředitelů/-ek. Ti všichni budou jistě – aspoň na čas – považovat své funkce za výhodné. Získají, co dnes i světavládci bezostyšně žádají: moc a zdroje.
kkkk
