INSPIRACE ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ: Jak vytáhnout kořeny, autoři a režie Eliška Mesfin Boušková a David Košťák, Malé divadlo České Budějovice, premiéra 15.3.2024 (psáno z představení uvedeného 6.2.2025 na Festivalu 13+ v Divadle v Dlouhé)
+ Tereza Trusinová: Čaute!, režie Robert Roth, scéna a kostýmy Jana Němečková, dramaturgie Mário Drgoňa, Slovenské národné divadlo, premiéra 22.11.2023 (psáno z představení uvedeného 24.6.2024 na festivalu Dotyky a spojenia)
DVAKRÁT „CLASSROOM PLAY“
Jak vytáhnout kořeny je pro školní mládež (dle festivalu 13, dle divadla až 14+) určený a pro hraní v učebnách připravený „rituál“ o hledání kořenů. Představuje autobiografii aktérky, Elišky Mesfin Bouškové, dcery česko-etiopských rodičů, míšenky, dobře si vědomé své odlišnosti, která strávila kus dětství i ve Francii (tam poznala jaké je to být odlišná v plejádě různých odlišných), a jako dospělá se rozhodla hledat příbuzné v Etiopii. Kde je má hledat, neví, a přesto je najde. Dokonce včetně své, údajně dávno mrtvé babičky. Prostě zázrak… S bezprostředností hraje pro diváky-studenty posazené na židlích kolem dlouhého papírového běhounu, přesněji hraje pro ně i s nimi, když z nich činí aktivní účastníky a ty, které potkává. Poslouží při tom pár památečních, afrických rekvizit (bubínek, kalimba… banán) a repliky připravené na malých kartičkách. Takže publikum, i když to třeba jsou zprvu otrávení výrostci, přijme roli, stane se sounáležitým, pocítí její a tím i svou odlišnost a je zasaženo zázrakem shledání… někdy prý tak důkladně, že si nakonec kolektivně pobrečí.
Vybavila se mi při té příležitosti jiná inscenace z kategorie „classroom play“, tedy divadla určeného pro provozování ve školních třídách, kterou jsem nedávno viděl. Myslím též pro kategorii 14+ určené a podobně prostorově koncipované Čaute! Terezy Trusinové v režii Roberta Rotha a v provedení Slovenského národného divadla (2023). Kristóf Melecsky a Alexandra Lukáčová představovali spolužáky, vrstevníky publika. Možná za to mohla snaha hrát o tématech, které trápí generaci Z (duševní zdraví, úzkost, terapie, šikana…), že mi představení nebylo coby poněkud staršímu divákovi zcela blízké, měl jsem ale pocit, že i generačně patřičná část publika byla odtažitá. Po představení na loňském martinském festivalu Dotyky a spojenia jsem se ptal Silvie Hroncové (ano, té, co byla v roce 2023 čtvrt roku i slovenskou ministryní kultury), zda jsou to podle ní opravdu témata, která mladou generaci nejvíc trápí. Řekla mi, že podle ní ji trápí hlavně ztráta perspektivy. Asi to tak je. Však jsem slyšel i pozoruhodnou myšlenku, že generace Z je první, která nevyhlíží budoucnost jako dobu, která bude lepší než současnost. Čaute! by asi bylo dílo perspektivnější, kdyby stálo na osobním svědectví a počítalo s aktivnější rolí publika.
