Víte, co se mi včera večer stalo? Sednu takhle ke stolu v restauračním zařízení, objednám si pivo a od vedle nějaký člověk, kterého bych asi měl poznat, ale nepoznávám, povídá:
„Tak teď dojde na vaše slova.“
„Jaká?“, ptám se.
„No na tu vaši prognózu, že všechny z toho paláce v Celetné, kde sedí i Svět a divadlo, vyštípou, a barák nějakému kámošovi střelí.“
„???“
„Jo, jo, do konce června má dojít ke sloučení Divadelního ústavu nebo jak se to teď jmenuje s tou organizací pro ochotníky…“
„…Niposem?“
„Jo… a do dvou let má být barák prázdný. Na ministerstvu už nějaká ženská, která prý dřív pracovala v Divadelním ústavu, dává dohromady seznam, koho při tom slučování vyhodit a koho ne.“
„To je nějaká blbost ne? Copak se na ministerstvo vrátil Jandák? A navíc. V Celetné je veliká knihovna a archiv. Kam by to kdo dal?“
„Ty organizace si mají barák samy najít a knihy prý někam přesunout. Snad do Památníku národního písemnictví. Ten je prý ale nechce…“
„Prosím vás. To, kdyby byla pravda, tak už všichni křičí…“
„Nekřičí, Bojí se. Kdo neudrží jazyk za zuby, říkají na ministerstvu, ten bude o hlavu kratší.“
V té chvíli už jsem toho měl dost. Dopil jsem a šel pryč. S blázny, kteří šíří paranoidní nesmysly, přeci nebudu ztrácet čas.
