Neznám žádný dobrý současný politický vtip. Myslím slovní. Kreslené ano. Tam vládne Miroslav Kemel, následovník Jiránka s Renčínem. Slovní vtipy ovšem chybí. I na internetu. Našel jsem jediný: „Okamurovi se může říkat Pitomio, ale jen když se jedná o oprávněnou kritiku, rozhodl soud.“ To je na pohled povedený vtip, jenže jde o titulek článku informujícího o reálném rozsudku. Z toho lze vyvodit i důvod absence politických anekdot. Realita je sama o sobě příliš groteskní.
Ne že by jiné důvody v úvahu nepřicházely. Napadá mě i jeden zvláště opovážlivý. Třeba pro vtip platí podobné zákonitosti jako pro umění. Milan Uhde v době, kdy byl ministrem kultury, prohlásil, že nejlepší díla tvoří chudí umělci. Od ministra to nebylo hezké, to však nutně neznamená, že se zcela mýlil. Možná taky vtipům svědčí, nemají-li na růžích ustláno. V tom případě by asi pomohla cenzura. Ta mírnější, co nejde rovnou po krku. Vždyť v časech vyměklého komunismu se dobrých politických vtipů objevovaly houfy. Cenzura k tomu přispívala tím, že probouzela odbojné nálady a někdy se vtipu i dopustila. Dobrá je tahle historka z normalizace. Byla vypsána soutěž pro výtvarníky: šlo o návrh na ekologický plakát. Vyhrál Miroslav Jiránek s namalovaným ptáčkem v lidské dlani. Vítězný plakát byl natištěn, leč zasáhl cenzor. Autorovi vysvětlil, proč půjde celý náklad do stoupy: „Když plakát otočíte vzhůru nohama, tak ta ruka vypadá jako prdel. A navíc: pták v hrsti…!?“ Onen cenzor neměl buňky pouze pro rozpoznání politických nepatřičností, měl vyvinutý i smysl pro oplzlost. Čímž stvořil politický vtip o cenzuře.
Cenzura byla zrušena. Cenzoři ne. Ti – stejně jako práskači – se do země propadnout nemohli. Jen se většinou přestali ukazovat. Jednou z výjimek byl Petr Žantovský, snad nejprodejnější z českých novinářů a ambiciózní funkcionář, který „makal“ pro komunisty, ODS, ČSSD, ANO i SPD. S časopisem Svět a divadlo jsme se ocitli v jeho hledáčku zkraje roku 2006. To jsme v příloze vydali soubor krátkých her několika autorů v čele s textem Ivy Klestilové (Volánkové) Standa má problém, který jsem souběžně s vydáním uvedl coby papundeklovou loutkárnu v Divadle v Dlouhé. Hra sledovala milostný život a politickou kariéru Stanislava Grosse, který se v pětatřiceti stal premiérem. Na rok. Neuměl totiž vysvětlit, jak přišel k penězům. Současně hra zobrazila celou tehdejší politickou scénu a její skandály. V Dlouhé jsme inscenaci opatřili žánrovým označením „Politika jako South Park.“ Myslím, že trefně. Politici byli vesměs infantilní figurky, jejich dětská naivita se ale pojila s nehorázností, a to i humoru, který neměl zábran. Standův vzestup např. provázela jeho bolestivá erekce, v loutkovém provedení zbytnělá do podoby údu velkého skoro jak Standa sám.
Kolem hry a inscenace bylo rušno. Po pár měsících jsem byl pozván na pohovor s vysokými úředníky ministra kultury Vítězslava Jandáka. Prý si kdosi na ministerstvu stěžoval, že SAD je pornografický časopis. Důvodem nebyla Standova erekce, o té nepadlo slovo. Napřed mi ukázali v SADu otištěné fotografie ze dvou zahraničních inscenací a já argumentoval jejich renomé. Pak vyrukovali se Smaragdovým drakem Jiřího Pokorného, další hrou ze zmíněné přílohy. Martin Bezouška, tehdy ministerský vedoucí Odboru vnějších vztahů, který na to téma vedl rozhořčenou řeč, se sice ke svému informátorovi nehlásil, zjevně ale čerpal z článku Petra Žantovského, který vyšel několik dní předtím. Namítl jsem, že pornografie chce čtenáře vzrušit, což o Smaragdovém drakovi myslím neplatí. Pan Bezouška neprotestoval, vytasil se pro změnu s tím, že hru nelze inscenovat. Nesouhlasil jsem, předestřel svou představu inscenace a slíbil pozvánku na její uvedení. Teprve na závěr došlo na jádro pudla, na hru Standa má problém. Prý – prohlásil jiný z úředníků – musím pana ministra chápat, neboť za ním chodí poslanci a smějí se mu, že za své peníze nechá tisknout hru, které si z jeho ČSSD dělá legraci. Opáčil jsem, že si hra dělá legraci z celého spektra parlamentních stran.
Domů jsem šel se spokojeným pocitem, že mé argumenty byly pádné. Vítězslav Jandák však spokojen nebyl. Z doslechu jsem se dozvěděl, že žádal členy ministerské grantové komise pro oblast divadla, aby SADu nic nedali, byl odmítnut, a tak komisi rozpustil. Leč v září ve vládě skončil a jeho následovník komisi tiše zrekonstruoval. Na uvedení Smaragdového draka pozvaný Martin Bezouška nedorazil. Neposlal za sebe ani žádného odborníka (třeba Richarda Ermla, kterého uváděl coby svého rádce přes divadlo). I když čert ví…? Petr Žantovský – tou dobou už oficiální poradce nového ministra kultury – se totiž v Neviditelném psovi k tématu na konci roku vrátil a zkritizoval i inscenaci, ač ji neviděl.
Tuším, že podobných a úspěšnějších cenzorských zásahů se objevilo v polistopadové době víc. Žádný konkrétní z naší branže si teď ovšem nevybavuji. Možná i proto, že cenzurovaní o cenzurování raději mlčeli a mlčí. Ze strachu. Takovým strachem paralyzovaní lidé se většinou stávají autocenzory. Stejně inklinuje k autocenzuře i tvrdé jádro zastánců korektního humoru. Je-li postižena větší část populace, začne vládnout onen ďábel, který vtipy nemá rád.
<Obrátil jsem se na několik kamarádů a kamarádek, jestli si na nějaký dobrý současný politický vtip vzpomenou. Zatím si nevzpomněli.>
* Bonusem budiž ukázka ze hry Standa má problém. Jde o scénu s Miroslavem Topolánkem, tehdy předsedou ODS, který v těch časech proslul ostrými slovy a nepatřičnými odkazy k nacismu. Jestli se zasmějete nevím. Politická satira je ryzí zeitstück. Stejně jako politický vtip.
Topolánek s ostatními členy strany na lovu.
Topolánek: Je dobrý mít vždycky nabito.
Ostatní: To jo, to jo.
Topolánek: A vědět, na koho mířím.
Ostatní: To jo, to jo.
Topolánek: A mířit přesně.
Ostatní: To je fakt.
Topolánek: A když už ho mám v hledáčku, tak zmáčknout spoušť.
Ostatní: To je jasný.
Topolánek: Já nejraději mířím na kule.
Ostatní: Opravdu?
Topolánek: Ačkoli, každý fašizoidní ksicht bych nejraději rozstřílel na maděru.
Ostatní: To je přesný.
Topolánek: Rozstřílím všechny za ty jejich prasárny.
Ostatní: Jo?
Topolánek: A ten euroústavovej shit taky picnu.
Ostatní: Fakt?
Topolánek: Vyhladím je za ty jejich osvětimský, brutální lži.
Ostatní: Počkej, Mirku.
Topolánek: Nepřerušujte mě nebo se zablokuju.
Ostatní: …Mirku…
Topolánek: Já se znám, já se zablokuju.
(Chvíle ticha, všichni čistí zbraně.)
Ostatní: Hlavním tématem naší volební kampaně by mělo být pozitivní sdělení o našem programu, Mirku.
(Chvíle ticha, všichni čistí zbraně.)
Topolánek: Nečekejte ode mě nic jiného než noc dlouhých nožů. Ta prostě přijde.
(Topolánek zvedne zbraň a namíří na ostatní členy strany.)
Ale… Mám to vymyšlený dobře, že jo?
Ostatní: Dobře.
