Ctím víc Jiřího Havelku divadelníka než filmaře (i filmoví Vlastníci jsou pro mě jen slabší varianta divadelního Společenství vlastníků), ale Zahradníkův rok na mě zapůsobil opravdu velmi silně. Zapůsobil tím víc, že šetří efekty, že je – jak jistě kdekdo už řekl – minimalistický. Na jedné straně nás oním rokem provádí čtení ze stejnojmenné knihy Karla Čapka, která představuje idylický chvalozpěv na zahradníkovu práci, na straně druhé sledujeme skutečnou práci mlčenlivého zahradníka. Ta by byla prostá a krásná jak u Čapka, jenže jeho soused, dnešní mocipán si ho nejprve usmyslel vyhnat a pak – když zahradník neodchází – jeho dílo i jeho samého zničit. Není to fabulace. Film vychází ze skutečného příběhu a příběhů příbuzných by se našlo značné množství (toho typu bylo i „jednání“ pražského magistrátu k nájemcům v Celetné 17). Vrací se v nich nejen lumpové, kteří svou moc prosazují bez skrupulí a z plezíru. Ukazuje se znovu obraz české společnosti, která nechce či neumí dosáhnout spravedlnosti. Její úsilí je alibistické. A týká se to nejen přitroublých policistů a „vzdělaných“, jazykem ptydepe hovořících úředníků. Každý soucitným hlasem zahradníkovi radí, aby se podvolil.
Přiznávám, že na mě z toho filmu padalo takové zoufalství, až jsem si přál americké finále, v němž by se zahradník proměnil v Ramba, který by všechnu tu sebranku smetl.