Soňa Šimková, 2022 – Facebook.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě zpráva o úmrtí Soni Šimkové překvapila. Ale smutno mi je moc. Mám i pocit, že jsme se příliš dlouho neviděli a že jsme neprobrali, co jsme probrat měli. Přitom by člověk myslel, že za těch víc než třicet let, co jsme se znali a spolupracovali, už jsme probrali všechno.
Od roku 1992 byla členkou redakční rady časopisu Svět a divadlo, do kterého přispěla devětadvaceti studiemi. Naposledy v roce 2019, když pozdější domluvy troskotaly: v roce 2021 se sice chystala do Salzburgu na Castellucciho Dona Giovanniho, ale vedra jí v tom zabránila. Kvůli jiným starostem pak taky už nic nenapsala do mého blogu Když se láme chleba. A do něj by jistě jako teatroložka (ano: u ní ten titul byl opravdu na místě) a profesorka, které akademická kariéra nebránila k neustálému, živému zájmu o nonkonformní divadlo, měla čím přispět. Škoda.
Tak si aspoň čtěme tom co napsat stihla. Třeba – příklad je to dobrý – její poslední SADařský článek o kontroverzní inscenaci Roberta Lepage v Théâtre du Soleil.
