PIC, režie Yann Ecauvre (Inextrémiste), umělecká koordinace /pohled zvenčí Camille Secheppet, Bertrand Landhauser a Delphine Dupin, scénografie a technická režie Nicolas Legendre, lanový technik Hervé Banache, technická režie Bernard Molinier, světla Jacques-Benoît Dardant a Anne Palomeres, kostýmy Solenne Capmas, Surnatural Orchestra & Cirque Inextremiste (Francie), premiéra 27.1.2022 (psáno z představení uvedeného na Letní Letné 27.8.2024)
O produkci zvané PIC (Surnatural Orchestra & Cirque Inextremiste) napsala Lucie Hayashi na Facebook 19.8., že je to nejhorší zážitek z Letní Letná, „90min ničeho, co by připomínalo umění“, a Vladimír Mikulka 24.8. na Nadivadle usoudil podobně, že „pozoruhodná hudba doprovázela představení tak řídké, že jsem to snad ještě na Letní Letné nikdy nezažil“. Nevím, zda se představení, která navštívili, natolik lišily od mého, trochu pozdějšího, zda za těch pár dnů inscenace překonala problém s výpadkem původního trampolínisty, každopádně to vidím odlišně a PIC (což se dá přeložit i slovy Špička či Vrchol) bych vřele doporučil jako jeden z mých tří vrcholných zážitků letošní Letní Letné.
Sympatické mi bylo, že Cirque Inextremiste nezopakoval model, který v jiné sestavě tvůrců úspěšně aplikoval při svých předchozích návštěvách. V Extrêmités z roku 2011 a v o tři roky mladší Extension vládl extrémní humor v extrémně nekorektním vztahu zdravých akrobatů a vozíčkáře, kterého všelijak za aktivní účasti publika mučili a paraplegik se všem pomstil. Ještěže plynové bomby vybuchly toliko akusticky a k zemi se řítící stožár stanové konstrukce zastavil těsně nad hlavami diváků (Nenový cirkus /SAD 6/2014/ a Vivat hovada boží! /SAD 6/2018/, obojí též v Královských cestách za novým cirkusem – viz https://www.karel-kral.cz/index.php/archiv/texty-2/dokumenty/).
PIC už bez invalidy na scéně je extrémní onačeji. Tentokrát taky nejsou hlavní institucí Inextremisti, je jí Surnatural, tedy Nadpřirozený orchestr. Propagace Letní Letní uvádí, že extrémní je tím, jak se vzpírá gravitaci, já bych řekl, že se hlavně extrémně vzpírá tradičnímu předvádění úžasných cirkusových čísel. Ne, že by zcela chyběla akrobacie na zmíněné trampolíně i např. na extrémně krátkém, vysoko nad zemí končícím laně či na židli balancující jednou nohou na okraji nákupního vozíku. Důvod pro obvykle kýžený úžas je ovšem potlačen. Není na něj prostor a čas, neboť v PIC se toho děje moc – i souběžně – na různých místech, dole i nahoře a většinou ráz na ráz. Aktérů je na to dost, víc než tři desítky. Jen se těžko pozná, kdo je muzikant a kdo cirkusák. Všichni jsou podobně múzičtí, hudebně i cirkusově nadaní klauni umolousané, skoro punkové vizáže.
Hudba, kterou tihle divoši provozují je ale punková leda neučesaností. Podle složení nástrojů, v nichž převažují žestě všeho druhu, by ji šlo označit za free-jazzovou dechovku, jejíž zvuk je pořádně ostrý. Mně se při poslechu i pohledu neodbytně vybavoval Roland Kirk blahé paměti. Už proto, že i tady zahrál saxofonista na dva nástroje najednou. Kirk běžně zvládal i tři a už tím mělo jeho vystupování na jevišti punc „cirkusácké“ hudební klaunérie jaká bavila publikum jistě už v Kirkových buskerských počátcích. Pouličně zábavná je i hudba prezentovaná v PIC.
Muzicírování je cirkus, neboť ani hudebníci neváhají v pohybu riskovat. A tak ještě před začátkem „chodí“ jeden v kopuli stanu hlavou dolů, připoután pojízdným závažím k oválu kolejnice a duje na saxofon. Nejen v té vzhůru nohama otočené poloze je první vlaštovkou. Při spouštění se v letu odrazí od stěny stanu, několikrát se na laně zhoupne a při brždění drncne o zábradlí. Vypadá to jako chyba, která musela bolet, kdo však měl to štěstí – co já – a viděl video ze staršího představení, ten si s údivem všiml „kiksů“, které jsou do inscenace narežírované. Týká se to i situace s dámou, nucenou dojet na plochu manéže po nakloněné trampolíně, přičemž jí vyklouzne a pádem se „rozbije“ příčná flétna a musí jít pro novou. Není to přitom porucha, která by se odehrála v centru divácké pozornosti, tím spíš působí opravdově, opravdověji než třeba rozpadnutí se letadýlka, které pointuje dlouho připravovaný hod. Chyb s následky, které vypadají i velmi bolestivě, je řada, některé jsou nejspíš bolestivé skutečně, jak zmíněný výpadek zraněného akrobata naznačuje. Nebezpečí úrazu se není co divit: např. skákání na zavěšené, rozhoupané, kmitající trampolíně je určitě nebezpečné extrémně. Přesto se pouze výjimečně „prodává“ napínavost takových chvil. Všechno prostě patří do valící se, po všech stránkách břeskně ostré show.
K oddechu slouží jediná epizoda. Je to vzdušná akrobacie, jejímiž aktéry nejsou lidi, ale nejprve maličké papírové šipky, které ve „vánici“ dopadají na zem, a potom houf lehoulinkých, z bůhvíjaké látky složených vlaštovek, které se postupně, dlouho snášejí z kopule dolů. Ve vzduchu je udrží i pouhý dech.
Po téhle poetické scéně se vše opět divoce řítí až do finále, k návratu na začátek. Ve vyšším levelu. Aktéři postupně a různě stoupají vzhůru: jeden vyšplhá po stěně stanu, druhý po nakloněné trampolíně, trampolína zhoupne dolů a vymrští dalšího, jiní jsou vytaženi za pomocí diváků. Ti jsou do mumraje na scéně vtahování průběžně, zhruba od chvíle, kdy pomáhali zvednou obrácenou trampolínu, aby se zachránil zavalený klaun. Nakonec je většina aktérů nahoře a hlavou dolů. Tehdy se trampolína převalí a přimáčkne zase klauna-komentátora k podlaze. Mohlo by se začít nanovo. Na stránkách Surnatural Orchestra se píše, že inscenace chce být poeticko-utopickým oknem do naší společné budoucnosti. Trochu váhám, zda se těšit na budoucnost, ve které prý budeme dál a stále dokola stavět věčně se bortící hrady z písku. Tvůrci mě utěšují tvrzením, že z nás to dělá vždy a na vše připravené superskauty a – dodávám – supercirkusáky, nezdolné Sisyfovy potomky.
foto František Ortmann