ÚVOD: KOMUNIKACE KOMUNIKACÍ O KOMUNIKACI
Uvažuji o tom slavném, autorův smysl pro humor dokládajícím sousloví Iva Osolsoběho a hádám, co by pan profesor říkal komunikování v této době. Mně se zdá, že úměrně tomu, jak narostlo množství komunikačních technologií a kanálů, snížila se schopnost lidí spolu mluvit (natož se domluvit). Je to paradox, jenže asi všeplatný: hodnota toho, čeho je příliš – i forem umožňujících rozmluvu – klesá. Dřív např. lidé dosahovali kulturní, potažmo společenské úrovně i tím, že měli bohatou knihovnu, sbírku hudebních nahrávek či filmů. Platilo to hlavně v době, kdy tyhle nosiče kultury byly špatně dostupné, vzácné. Dnes už se s podobným bohatstvím můžete jít vycpat. Vzácné být přestalo, protože dostupné a značně zlevněné literatury, hudby či filmů je moc. Nevím, jestli ještě existuje nějaké hmotné kulturní bohatství, které nedevalvovalo a udrželo si prestiž. Snad leda výtvarné originály, zvláště, mají-li hodnotu investiční. Daleko větší úcty než sbírky předmětů dosahují teď sbírky zážitků. Mezi nimi nejsou zážitky umělecké zrovna na čele, ač každého téměř nepřetržitě atakuje jejich v médiích zprostředkovaná tříšť. Možná na tom čele nejsou právě z toho důvodu, že jsou provázané s médiemi. Divadlo, kterému mediální, virtuální existence nesvědčí, je v tomto směru ve výhodě. Nabízí zážitek, který je komunikativní na kvadrát. Čímž jsem zpět u divadlo definujících slov páně Osolsoběho.
Samozřejmě, že komunikativní je divadlo, je-li přístupnější. To může, avšak nemusí znamenat nižší uměleckou kvalitu. Koneckonců ne náhodou se Ivo Osolsobě věnoval speciálně operetě a muzikálu. Oněm hudebním žánrům v současnosti konkuruje nejvíc tzv. nový, byť často velmi starosvětsky nostalgický cirkus. I ten se s hudbou mnohdy propojuje. Třeba v hudební klauniádě.
x
KAPITOLA PRVNÍ A INSPIRACE ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ: AMBIVALENCE
Concerto pour deux clowns, autoři Igor Sellem a Julia Moa Caprezová a s nimi technika Sacha Pinget a Florian Euvrard, Les Rois Vagabonds (Francie), premiéra 2010 (psáno z představení uvedeného na Letní Letné 20.8.2024)
Koncert pro dva klauny Královských vagabundů je drahokam vybroušený čtrnácti roky uvádění. Jindy se vyhýbám superlativům, ale tady neodolám. Je to mistrovské dílo.
Mistrem očividným a slyšitelným je zde Julia Moa Caprezová, houslistka a akrobatka, která i v nejkrkolomnějších polohách hraje tak úchvatně, až jsem pohledem pátral, zda nejde o z playbacku reprodukované best of klasického repertoáru (Vivaldi, Strauss, Bach, Ravel, Schubert, Čajkovskij…). Její rolí je geniální rokoková panenka, nadšená sama ze sebe a z toho, jak jí to jde, až samým štěstím výská a tanečně hopsá. Je to malá holčička, i když je velká a její nevinná, dětská pýcha je zároveň koketní. Za vyvoleného si vybere diváka, na něho se obrací, mrká, vzdušné polibky posílá, ačkoliv by měla přízeň věnovat svému oddanému parťákovi, nahrbenému pobudovi, hrubiánovi s pomačkaným červeným klaunským nosem, který k jejím houslím přidává dlouho jen bručení na tubu (Igor Sellem mi v té roli neodbytně připomínal Radka Holuba v mladším vydání). À propos, přiznávám, že jsem dlouho zíral na houslistku s nepatřičným pocitem, že není ženou od narození. Nezmiňoval bych to, kdyby nejistota, ambivalence nebyla tématem tohoto Koncertu. Ne však primárně (natož otevřeně) ambivalence sexuální identity. Spíš ambivalence lásky, krásy, umění, slávy…
I Caprezové klad dokonalé, krásné, vysoce umělecké, virtuózní hry na housle je, stejně jako klad dokonalých, krásných a umělecky nepochybných skladeb, narušen jejich proslulostí a její bravurou. Řekněme, že sláva, o níž houslistka očividně usiluje, a o níž s nemalou pravděpodobností usilovali i autoři oněch skladeb, je virem, který dokonalost, krásu a umění ohrožuje. Infekce není v případě Caprezové virtuozity smrtelná díky třem protilátkám: nevinné dětinskosti, neserióznímu cirkusu a nešikovnému partnerovi. Vůbec přitom nevadí, že dětinskost je pouhá role, že cirkus by bez vážnosti skončil katastrofou a že partner sice působí neohrabaně, ve skutečnosti je obratný až až. Cirkus je mezi těmi ingrediencemi zásadní, neboť zvyšuje bravurnost jejího výkonu (třeba při stojce na hlavě či když ji partner v pase roztočí jak lopatky větrného mlýna); zároveň snižuje vysoké umění na hodnotu kumštu plebejského, pokleslého. Respektive je vysoké a pokleslé zároveň. Stejně lze psát o ambivalenci dokonalosti či krásy. Týká se umění i zjevu: ona je roztomilá, usměvavá, krásná, on právě naopak… a přesto jsou i tohle nejisté kvality. Stačí si povšimnout, jak Julia agresivně švihá smyčcem a jak ošklivou, vzteklou grimasu nasadí, jestliže není zrovna po jejím… a naopak, s jakou něhou ji, k němu bezcitnou, zasypává Igor co chvíli růžemi. Je pro ni ochoten udělat cokoliv, i chránit před zesměšněním. Příkladem čehož budiž scéna, při které Sellem v euforii vyhazuje slámu natolik nešikovně, že jednu otýpku vrazí Caprezové do pusy, až vypadá jak kaprál. Okamžitě vrazí do pusy slámu i sám sobě, dokonce svou otýpku schroustá. <Na otázku, kterak člověk zvládne trávení přežvýkavce, odpověď neznám.>.
Zdá se, že je možné překlenout rozpory sdílením, souhrou, tedy komunikací v širším slova smyslu. Po scénách, kdy ona trumfuje, najdou společnou „řeč“. Ve finále spolu tančí ve fujavici okvětních růžových lístků. Bylo by to svatebně romantické, jejich tanec je však opičím dovádění na rozhoupaném lustru. Tak groteska, ironie a sebeironie potírají kýčovitý sentiment, kterému člověk podléhá, byť jde – jak říká Johny Cook (alias Džony Kuk) – o pouhé slzotvorné lechtání smutkem. Žádné dojetí, ani starocirkusová romantičnost, přestože k ní má jejich duet houslí a nebesky znějící trubky, která se v posledku stává jeho hudebním nástrojem, blízko. Koncert pro dva klauny je i díky tomu velmi důvěryhodnou verzí komunikace komunikací o komunikaci.
<Veronika Holečková napsala v článku Nechte cirkus znít! (No. 2), DN, 17.8.2024: „Dva klauni společně mizí mlhou, než zhasnou poslední světla, dozní finální tóny a vše se rozplyne jako sen o vzájemné nepostradatelnosti.“ Je to hezké, leč podle mě ne zcela úplné a přesné. Vzájemná nepostradatelnost, která může být v cirkusu sen, je v cirkusu zcela určitě zdraví a život chránící nutnost. Navíc se netýká pouze oněch dvou titulních klaunů. Skutečnou tečkou představení je totiž rozšíření hudebního dua o dva techniky. Rázem je zde kvartet čtyř Královských, vzájemně nepostradatelných klaunů.>
POKRAČOVÁNÍ SE UŽ CHYSTÁ
foto František Ortmann