INSPIRACE ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ: Eliška Brtnická: Komín, koncept a režie E.Brtnická, účinkuji Stéphanie N’Duhirahe, Alžběta Tichá, Lenka Švolíková / E.Brtnická, dramaturgická spolupráce Ondřej Holba, pohybová spolupráce Eleonora Dall’Asta, sound design Stanislav Abrahám, kostýmy Lucia Račková, odborná konzultace Martin Vonka a Přemysl Vacek, technickáspolupráce Roman Džačár, rigging Marek Csukás, foto Jan Hromádko a O.Holba, grafickýnávrhvizuálu Martina Vaněčková, produkce Eva Roškaňuková, rozhovoryposkytli Lenka Chroustová, Jan Bořík (Bouřka), Martina Ertlová, Vladimír Jiřička (Hugo), Pavel Kroupa, Petr Mikula, Vladimír Randýsek (Bob), Přemysl Vacek (Laco) a Martin Vonka (Dany), partneři Cirqueon, Konsepti, Chrám chmele a piva v Žatci a festival Za dveřmi, Cirkus Mlejn, premiéra 15.7.2024 (psáno z premiéry uvedené v rámci festivalu Za dveřmi)
PŘEKRÁSNÉ NEBEZPEČÍ – PROLOG
Když Maryška, hrdinka Hrabalových Postřižin (1976) sestoupí z šedesátimetrového pivovarského komínu, na který vylezla se strýcem Pepinem, prohlásí doktor Gruntorád, předseda správní rady pivovaru, s nadšením: „Bylo to překrásné, /…/ ale zasloužila byste pětadvacet…“ Pak se zeptá: „Co jste tam sakra dělala?“ „Jak jste řekl,“ – odpoví Maryška – „bylo to překrásné, a že to bylo překrásné, tak to bylo i nebezpečné, a že to bylo nebezpečné, tak to bylo to pravé, to moje…“ Nevím, zda existuje starší, natož sugestivnější popis výstupu na tovární komín (krásný i líčením Maryšky obtáčené vzdouvajícími se dlouhými vlasy) a trefnější reflexe toho zážitku, než jakou nabízí Bohumil Hrabal ve své próze. I proto mě udivuje, že se k němu Svaz českých komínářů (založený roku 1981) nevztahuje, že Postřižiny na svých stránkách nezmiňuje a možná ani nezná. Myslím, že kdyby je znal, zvolil by pro svůj spolek vhodnější, poetičtější název. Já bych navrhoval MARYŠKA – malý svaz velkých komínářů. To by ulomilo i oficiózní hrot, který nacházím v dovětku k pravidlům jejich organizace, kde se výhružně uvádí, že „jakýkoliv výstup na komín bez doprovodu člena Svazu českých komínářů je nelegální!!!“ Třeba to je kamuflovaná recese. Každopádně jsem přesvědčen, že na takovou podmínku by se jim Maryška zvysoka…
Eliška Brtnická, která ráda akrobatí v nebezpečných výškách a už od dob Hang Out (2020) i na komínech, má se zmíněným Svazem vztahy dobré. Kupodivu, neboť mottem Hang Out bylo japonské přísloví: „Největší nebezpečí v životě je, že začneme být příliš opatrní.“ Nevím, zda někdo za SČK při zkouškách a představení Komínu asistuje, jeho členové jsou zde jistě na, přesněji za slovo vzatými odborníky.
DOKUMENT, HUDBA A TANEC
V nahrávce, kterou slyšíme ze sluchátek, devět z oněch odborníků líčí historii těchto funkčních a dle původní představy ekologických staveb, které měly odvádět škodliviny dost vysoko, aby neškodily, avšak změnily se na symbol znečištění. Dozvíme se, z jakých cihel a jak se stavěly, kolik jich u nás je, o ornamentech, kterými se tvůrci komínů podepisovali, o jejich zachraňování, nových využitích i odstřelech. A líčeny jsou nám i výstupy na komíny, počínaje prvním, zcela tajným na komín Michelské teplárny, a v té souvislosti strach i okouzlení ze svobody, kterou pociťují tam nahoře.
Tyto útržky výpovědí tvoří verbální, dokumentární stopu k hudební nahrávce, která začíná v relaxačním duchu (táhlé tóny, tibetské mísy), posléze „rušené“ škrábáním i křikem rorýsů i povznesené zvukem kostelních zvonů. Když do toho začnou znít bubínky a dunivé basy, změní se zvuk na taneční hudbu řekněme ve stylu etno jazzu. Občas prolnutí hudby a textu připomene Terra Apathy (viz 26 – Terra Apathy), poezii však obstarává hlavně jiná, hlavní složka inscenace.
Tou je z komínolezectví odvozený, vzdušný tanec. Tři performerky postupně a zvolna stoupají po žebříku na komín. Uvelebí se ve výšce na lanech. Pohodlně. Jako by nic jednoduššího neexistovalo. Pak se začnou hýbat. Unisono. Ze strany na stranu. Až se pohyb změní v akrobatický tanec. Vystoupají až nahoru, na „hlavici“ (tak se to zakončení komína – i o tom jsme byli poučeni – nazývá). Tam si sednou, lehnou, stoupnou… a tančí i v souladu s hudbou, kterou slyšíme ve sluchátkách. Klesají a stoupají po komínu, stojí na něm bokem i se o něj opírají s hlavou dolů, skáčou, běhají kolem, dělají přemety, a vytvoří i – jedna druhé na rameni – věž, leč kolmo ke stěně komínu, aby se nakonec zase spustily na zem. Přiznávám, že jsem se o ně chvílemi hodně bál. Jindy ne. To jsem byl jejich gravitaci popírajícím tancem úplně okouzlen.
PŘEKRÁSNÉ NEBEZPEČÍ – EPILOG
Suma sumárum dává dokument, sám o sobě věcný, konkrétní základ dramatickému, tedy napínavému, abstraktnímu tanci. Dává mu, co taneční a hlavně cirkusoví umělci vždy – často horko těžko – hledají: důvod pro své počínání. Když vezmeme v úvahu okolnost, že se zde nebezpečí vystavují mladé ženy a že tančí krásně, je o silný zážitek postaráno. Asi není tak silný, jako když člověk překoná strach a vyleze na tovární komín, ale podobný je.
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND