INSPIRACE ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ: Sofokles a jiní: Antigona podľa Sofokla a iných, režie Patrik Krebs, dramaturgie Uršuľa Kovalyk, produkce Tomáš Kubiš, hudba Oskar Rózsa, scéna a kostýmy Divadlo bez domova, Divadla bez domova, premiéra 25.10.2023 (psáno z představení na festivalu Dotyky a spojenia 29.6.2024)
TERAPEUTICKÉ DIVADLO
Tentokrát mohu bez problému navázat na předchozí text a úvodem parafrázovat i co jsem v něm napsal: dělat divadlo s lidmi bez domova by mělo smysl v každém případě, i kdyby výsledek nestál za zmínku. Totéž ostatně platí pro všechny formálně umělecké aktivity, které prvotně neusilují o vytvoření uměleckého díla. Dělit se dají na edukativní typu Nepřátel a terapeutické typu Antigony podľa Sofokla a iných.
Terapeutické divadlo pracuje s lidmi, kteří mají handicap, přičemž škála je široká: mohou být postižení zdravotně (tělesně, psychicky) i sociálně… Zkraje 90. let jsem se věnoval zřejmě historicky první české, na práci s takovými „menšinami“ zaměřené organizaci, Bohnické divadelní společnosti. V rozmluvě pro Svět a divadlo řekl tehdejší primář bohnického Centra krizové intervence, Petr Rákos, slova, která lze vztáhnout i na veškeré terapeutické divadlo: „Zdravý člověk má – pochopitelně – více sebeúcty než nemocný, neboť nemoc je většinou prožívána jako defekt. A nevím o ničem, co by dodalo člověku více sebeúcty, nežli smysluplná, soustavná a úspěšná kreativní činnost.“ (Lék proti úzkosti, rozhovor s P.Rákosem a Martinem Učíkem,SAD 9-10/1992)
Od těch dob – a zejména ve 21.století – se v Čechách terapeutických divadel objevilo poměrně hodně, a to v široké škále řekněme od Divadla Neslyším po Divadelní soubor Rozkoš. Sem patří i Divadlo pro lidi bez domova (2000) a navazující Divadelní studio Ježek a Čížek (2001), DivaDno (2010), Aslido (2014)… Netuším, kolik uskupení pro lidi bez domova existuje dnes u nás natož ve světě, ve světě snad hodně, stěží však dost. To bratislavské Divadlo bez domova (2005) je dle propagačních textů jediná takto definovaná instituce na Slovensku (dodat nutno, že nejsou čistě bezdomoveckým souborem, že jsou jeho členy např. i lidé handicapovaní, po výkonu trestu či s psychiatrickou diagnózou).
AUTOBIOGRAFIE A ODPOVĚDNOST
V produkcích bezdomoveckých divadel je běžně přítomná autobiografická dokumentárnost. Jde o jeden z příznaků výrazné osobní angažovanosti aktérů. Antigona Divadla bez domova je toho zářným příkladem. Antický příběh o Oidipově dceři, která se odmítá podřídit rozkazu krále Kreonta a přes hrozící trest smrti pohřbí svého bratra, je proložen osobními příběhy účinkujících. Vedle zkrácené verze velké heroické tragédie vznešené aristokratky se objevují skromná dramata lidí obyčejnějších než obyčejných, dramata, při nichž sice za porušení zákonů a nařízení nehrozí smrt, leč trest ano. Herci v nahrávkách, tedy s odstupem, který zbavuje diváka případných nepříjemných pocitů (z agresivity, citového vydírání), mluví o svém strachu. Jeden se z nouze vloupal do opuštěné chatky, další jezdila načerno, jiný pašoval psa do ubytovny apod. Stávají se zrcadlem, v němž vidíme i jindy hrdinskou Antigonu coby postavu, která – ač to skrývá – má mnohem větší důvod se bát. Strach – v antickém dramatu nepodstatný – je v této Antigoně tématem stejně silným jako nutnost porušit lidský zákon, aby byl dodržen zákon vyšší.
Doplňuje jej zvýrazněný motiv atrofované zodpovědnosti. Sbor, houf v bílých řízách a maskách, je v tom smyslu skutečně – nejen bělobou – nevinný, že žádnou vinu necítí. Jistě i proto, že se rád oddává Bakchovi a alkoholickému křepčení, o čemž ví zvláště bezdomovci svoje. Je to nevinnost nevšímavá, vražedná, a bílá, kterou nosí, je i barvou smrti.
To vyhovuje Kreontovi, který – než lidu sdělí radostně, že zdědil všechnu moc – hlásá, že byl vždy věrný každému, kdo byl na trůně: Husákos, Mečiaros, Ficos. Při téhle aktualizační hlášce, může člověka napadnout, že Kreont je vskutku politik husákovského typu, místodržící, mocipán provizorní, který přesto, či právě proto na své moci trvá. Má ji i za rozumný argument. Přesvědčuje Antigonu, ať se podvolí, jinak zemře, ona však odvětí, že přišla na tento svět milovat, ne nenávidět. To zní pateticky, Antigona ale „jen“ musí bratra Polyneika pohřbít, a to bez ohledu na to, zda v něm Kreont vidí zrádce vlasti oprávněně či ne. Ví – co bychom asi měli vědět i my dnes – že nenávist je zkázonosná.
Inscenace končí zoufalým, nesnesitelným křikem nad její smrtí. O osudných důsledcích, které to přináší dalším postavám mýtu, se už bezdomovecká Antigona nezmiňuje. Jde o součást zjednodušení, které se projevuje ve všech stránkách produkce. Symbolem smrti jsou tenisky, které po mrtvých – na začátku po Polyneikovi, na konci po Antigoně – zbyly. Dalším jednoduchým, výmluvným symbolem je např. trůn, invalidní vozík pokrytý zlatou fólií, či cinkání láhve o láhev. Symbolicky působí i obsazení obou hlavních hrdinek imobilními aktérkami, jednou na vozíčku, druhou chodících o berlích, i fakt, že říct, která představuje Antigonu a která Isméne úplně nejde, neboť do Antigony se vtělují obě. Jsou ve svém tělesném omezení mnohem úplnějšími, odvážnějšími a odpovědnějšími lidmi než ostatní postavy. Ne vystupující. Těch, ať hrají, koho hrají, se to netýká. Jsou na scéně, kde odpovědně a odvážně vystupují v roli i sami za sebe přes své zdravotní či sociální postižení.
DOMOV
Bezdomovectví je stav společenský i psychický. Pro takového bezdomovce může mít život v divadle (a zdaleka nejen hraní) zásadní, řekl bych až osudový význam. „DivaDno je náš domov!“ znělo heslo jednoho ze zmíněných českých souborů. To platí nejspíš pro všechna ostatní příbuzná uskupení. A nemusí možná ani usilovat o terapii. Ivan Vyskočil, který se podobným aktivitám věnoval už v 50. letech minulého století coby externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech, byl na vážkách. Jeho divadlo sice zaznamenalo terapeutický úspěch, jenže mu – jak řekl – o léčebné, terapeutické nebo pedagogické divadlo nešlo. „Mně šlo a jde o hru. Hlavně o dramatickou hru. O vodivý kontakt, zpětnou vazbu, zážitek a požitek, ozvláštnění a umocnění existence, setkání a vzájemnost. To potřebuju.“ (Vylučován pro nekázeň, SAD 5/1993) Myslím, že vzájemnost dnes potřebujeme všichni.
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND