INSPIRACE ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ: František Tichý: Nepřátelé, ze vzpomínek Olgy Fierzové, spolupracovnice Přemysla Pittera, režie Marek Matura, hudba Vít Novotný, hrají Kluci a Holky třídy Ró Gymnázia Přírodní škola, premiéra 12.5.2024 v Činoherním klubu na Přehlídce amatérských divadelních souborů, kterou pořádal Památník šoa Praha (psáno z premiéry)
DOKUMENTEM K PROZŘENÍ
Gymnázium Přírodní škola je od roku 1993 existující alternativa osmiletého státního gymnázia s maximální kapacitou 100 žáků. V roce 2018 získala a posléze obhájila titul Fakultní škola Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Z názvu a titulu by šlo odhadovat přírodovědecké zaměření, cíle má ovšem širší. Na svém webu uvádí, že ctí hodnoty ve škále od „souznění s přírodou“ po „empatii a úctu k druhým“. Nositelem těchto hodnot je její zakladatel, ředitel, učitel fyziky, chemie a biologie František Tichý, autor knih Transport za věčnost a Princ se žlutou hvězdou věnovaných životu dětí v dobách holokaustu. Pro napsání knih se inspiroval skutečnými událostmi, což platí i o jeho hře Nepřátelé.
Propagační text k jejímu uvedení shrnuje děj stručně: „Květen 1945. Čtrnáctiletý Jehuda se vrací z koncentračního tábora. Nikdo z rodiny nepřežil, a tak nachází útočiště v zámku Kamenice u Prahy, kde humanista a pedagog Přemysl Pitter pomáhá dětem, jako je on, najít nový domov. Šťastné chvíle vytouženého míru a klíčících přátelství ale brzy naruší trestanecká skupina chlapců z Hitlerjugend, kteří jsou do Kamenice deportováni z Terezína.“ <Na vysvětlenou: Po válce byl v Terezíně zřízen internační tábor pro zajaté Němce.> Děti v příběhu, který se vyvíjí přes konflikty i bezmála tragédii, míří ke smíření, jež by působilo vyfabulovaně, kdyby jej nepotvrzovala autentická svědectví. Zmiňuji-li úžas, je to nejvýstižnější výraz pro můj zážitek z představení. Úžas a dojetí. Přesněji úžas, dojetí a stud. Zastyděl jsem se, protože o Přemyslovi Pitterovi jsem se dozvěděl až díky inscenaci Tichého hry.
Zvláště těm, kteří jsou na tom podobně, je určen následující odstavec:
Přemysl Pitter (1895-1976) původně typograf a majitel tiskárny se po vojenských zkušenostech z 1. světové války stal zbožným pacifistou. Bohu slíbil, že se bude věnovat dětem. Vydával časopis, psal knihy, založil Milíčův dům, útulek pro děti a mládež. Za okupace podporoval nepokrytě židovské rodiny a děti, nejen ty, které byly v jeho útulku. Pro ně si po osvobození jel do Terezína, kde zjistil, že už nežijí. Jiné, zbídačené, však odtamtud přivezl. V roce 1945 na zkonfiskovaných zámcích zřídil ozdravovny, kde se zotavovaly nejprve židovské, pak i další, zejména německé opuštěné děti (to byl v časech poválečné protiněmecké nenávisti počin odvahou souměřitelný s podporou židovských dětí za okupace). Celkem těch dětí bylo 810, německých zhruba polovina. Akce Zámky probíhala pouze dva roky, pro děti přesto znamenala hodně. Pitter pro všechny našel nové domovy a jejich přátelství přetrvalo. Když byl komunisty dohnán k emigraci, pracoval v Německu a Švýcarsku, odkud pocházela i jeho celoživotní spolupracovnice Olga Fierzová. Za života získal ocenění v Izraeli (Spravedlivý mezi národy) a Německé spolkové republice (záslužný kříž za pomoc německým dětem), posmrtně mu Václav Havel udělil Řád T.G.M. za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Za komunistů byl zapomínán záměrně, ani dnes ovšem není znám a ctěn dostatečně: i pedagogové – obávám se – znají spíš Makarenka než jeho. <Jehuda Bacon, předobraz Jehudy z Nepřátel, v rozhovoru pro český rozhlas o Pitterovi řekl: „O něm by měli Češi, ale i lidé obecně, víc slyšet a číst, protože to byl jedinečný člověk. Ze všech dětí, o které se staral, nikdo na něj nezapomněl. Měl velký pozitivní vliv po těch hrůzách, co jsme zažili. Nevěřili jsme nikomu, proč by někdo k nám měl být dobrý. Všichni nás jenom chtěli zahubit. Najednou je tady člověk, který od nás nic nechce a jen nám dává v nejvyšším smyslu lásku.“ Pavel Kosatík v článku Nesnadný Čech a Evropan Přemysl Pitter jej označuje za humanistu obdobného významu jako Nicholas Winton či Oskar Schindler a ptá se, zda se stal pro nás příliš obtížným kvůli „obtížnosti nároků na věřícího člověka“, zda byl v převážně ateistických Čechách odsouzen na okraj zájmu, neboť „v mládí zažil milost božího zázraku a od té doby nikdy nepřestal bažit po tom, aby jí byl spolu s ostatními znovu vystaven?“>.
František Tichý, ač je dle webu i františkánský terciář, ve své hře o křesťanství nemluví. Na jeho Pittera nejlépe sedí vonnegutovský termín „obyčejná slušnost“: nedává znát, že i ta si žádá odvahu, neguje nenávist a šíří její opak. Je prostý a prostě pak docházejí také jeho děti k odpuštění a přátelství. Na jazyk se dere, že je to dáno jejich dětskou nevinností. Jenže dětská nevinnost může být laskavá i krutá. Každý o tom asi víme své. Např. mně, školákovi, tatínek vyprávěl o střetech s německými vojáky na Staroměstském náměstí při Pražském povstání, a já se dychtivě zeptal, zda nějakého Němce zastřelil. Neřekl nic, jen se na mě podíval, a já z jeho pohledu pochopil, že moje otázka byla blbá a že život není válečný biják. Prozřel jsem. Trošičku. Ten, jehož Pitter v Tichého hře vychovávat nemusel, byl Jehuda. Hrůzy, které zažil, ho přivedly zřejmě k stejně důkladnému prozření, jaké pro Pittera znamenala ve tmě probíhající přestřelka za 1. světové války a mrtví, kteří se ukázali po rozbřesku spolu s nejistotou, zda některého z nich nemá na svědomí. Jehudovi je už prostě nenávist cizí.
ŠKOLNÍ DIVADLO HROU
Nepřátele uvedli v Přírodní škole děti z třídy Ró, primáni osmiletého studia. Že to hrají by mělo smysl v každém případě, i kdyby provedení nestálo za zmínku. Pro divadelníka je však zajímavé, že působivosti inscenace, která mě skutečně dojala, nedosahují profesionalitou provedení. Děti sice leccos umí, hrají, tancují, muzicírují, zpívají, leč zejména jejich činoherní projev má obecně vzato k dokonalosti daleko. Jeden zapomene text, druhý se začne nevhod smát, jeden je toporný, druhý rozjívený… Platí o nich ovšem, že divadlo jen nehrají, že si na něj zároveň hrají. V tom jsou přirození. Přirozenost jejich dětského hereckého projevu je znát i na samozřejmé spoluhře s postiženou dívkou na invalidním vozíku.Nepředstírají dospělé grify a bravuru. Zůstávají spolužáky, tedy jsou hlavně spolu. Což je zde i ekvivalent ne-li lásky, tak přátelství. V profesionálnějším provedení by inscenace na působivosti nejspíš tratila.
Odkazy:
https://sites.google.com/zak.prirodniskola.cz/nepratele/domovsk%C3%A1-str%C3%A1nka?authuser=0&pli=1
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99emysl_Pitter
http://pitter.npmk.cz/sites/pitter.npmk.cz/files/soubory/Akce-zamky.pdfhttps://www.moderni-dejiny.cz/clanek/nesnadny-cech-a-evropan-premysl-pitter/https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/nesnadny-cech-a-evropan-premysl-pitter/
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND