Mnohokrát se mi v poslední době vrací otázka, zda za vládu diktátorů mohou diktátoři sami nebo ti, kteří jim jako první začnou jít na ruku.
Myslel jsem na to i nedávno na Slovensku. Zdálo se mi, že divadelníci, s kterými jsem se setkal, byli vesměs proti dnešní Ficově vládě a poněkud šíleným pořádkům, které v kulturní oblasti zavádí, zároveň však, že už to nejsou bojovní rebelové, kteří stávkují a demonstrují na náměstích, že se začali chovat postrašeně. Tiše mluví o rozmáhající se autocenzuře i o těch, kteří neodmítají od nových pánů funkce s tradiční omluvou, že chtějí pomáhat. Jsem pamětník, vím tedy, že přesně tak začalo normalizování. Rozmáhající se kombinací strachu a vypočítavosti.
Tuhle normalizační tendenci nevidím pouze na Slovensku. Šíří se snad proto, že je válka za humny, že covid ukázal na lidskou křehkost, že se v přírodě i ve společnosti objevují všemožné poruchy a že ve stavu nejistoty a obav lidé sklánějí hlavu a v nových diktátorech a populistech gangsterského typu, jichž je vůkol čím dál víc, hledají pastýře, kteří je ochrání, případně povýší.
Je na čase vrátit se k úvodní otázce a ke Slovensku. Když zemřel Blaho Uhlár, reagoval jsem minulou poznámkou, jejíž součástí byl i odkaz na loňský verdikt komisařů slovenského Fondu na podporu umenia, kteří se rozhodli neudělit mu peníze na nový projekt, a to s kulantně řečeno velmi nešťastným vysvětlujícím komentářem. Zatímco před rokem mé psaní rozruch nevyvolalo, letos ano. Protože tím prý říkám, že oni komisaři způsobili Uhlárovu smrt. To jsem sice nenapsal, ale o tom, že mu ublížili, jsem přesvědčen. Současně uznávám, že učinili, co lidé v jejich pozicích dělají docela často: soudili neuváženě a neurvale. Znám to z mnoha podobných grémií. Odborníci, kteří v nich zasedají, vyčítají – většinou právem – nadutý amatérismus a klientismus politikům a úředníkům, když – jistě s pocitem, že kultuře rozumí každý a peníze, které dávají, jsou de facto jejich – rozdělují o své vůli státní či městské finance na kulturu. Stačí však často jen rok či dva působení v patřičné komisi, a u mnohého odborníka se začne velmi podobně projevovat nafoukaná ledabylost i pocit, že rozdělují ze svého. Je to jako virus. Virus povýšenosti, kterým jsou jistě infikováni i diktátoři. Měli bychom proti němu být povinně očkováni, abychom se nenakazili a abychom takové chování nepovažovali za normální.
Škovránok, režie Blaho Uhlár, S.T.O.K.A., 2023. foto Natália Zajačíková
V srpnu akcelerovala likvidační aktivita slovenské ministryně kultury. Tentokrát následují petice i demonstrace. Chovám tedy naději, že mé obavy byly liché a normalizace na Slovensku bude zažehnána. Zbývá zažehnat popularitu lidí jako je Fico, která jim přináší voličské úspěchy.
