INSPIRACE 40: Bůh v Las Vegas, koncept, scénář a režie Petr Erbes a Boris Jedinák, scéna a kostýmy Dragan Stojčevski, hudba Tomáš Procházka, pohybová spolupráce Dora Sulženko Hoštová, Divadlo Na zábradlí, premiéra 5.6.2024 (psáno z představení 11.6.2024)
DOKUMENT DEPRESE
V programu k červnové inscenaci Bůh v Las Vegas se praví, že inspirací k jejímu vzniku byla kniha Pavla Klusáka Gott: československý příběh a že tvůrci brali v potaz i vzpomínky účastníků zájezdu (Antonína Gondolána a tria tanečnic). Z toho by se dalo soudit, že jde o další z dokumentárních produkcí, kterých v Divadle Na zábradlí vznikla řada a že to bude nejspíš dokument „vykloubený“ jako též hudební, šedesátkový a Pavlem Klusákem inspirovaný titul Uvnitř banánu z letošního února. Leč hlavní tvůrčí dvojice Erbes-Jedinák v tomtéž programu píše, že při snaze o rekonstrukci narážela na slepá místa a že si výpovědi i protiřečily. To se týká slavného-neslavného účinkování Gotta a spol. v Americe i osudu herce Antonína Šůry, jehož smrt je i pointou. Erbes s Jedinákem dodávají, že se podle nich za obskurní kapitolou z dějin československé pop music skrývá širší téma hledání naší kulturní identity a pozice Československa ve světě, že stále aktuální otázkou je, zda bychom si přáli náležet k východu nebo západu, a že vyprávění o půlročním americkém zájezdu bylo výpovědí o „zlatých šedesátých letech“ i o naší současnosti. Je toho hodně, a přesto skoro nic z toho (ani z příběhu) mi nepřipadalo důležité. Důležitější byla podle mě emoce, kterou představení vyvolalo. A ta byla silná.
Nebudu skrývat, že jsem se bavil a několikrát i hlasitě zasmál (i když se vtipnost pravidelně drobila v záměrně budovaném pocitu trapnosti), přesto byl můj celkový zážitek vysloveně depresivní. Úzkost byla silná natolik, že už nemohlo jít pouze o rozpoložení postav na scéně a dokument jejich amerického působení, že víc šlo o zrcadlení duševního stavu nás diváků, naší deprese a o její dokumentování.
Ex post jsem si kladl otázku, zda je inscenace vskutku o tom, že v roce 1967 byl v Las Vegas Gott. Co když není ona bytost, pro níž je v kreaci Kateřiny Císařové typický sugestivní zpěv i totální netečnost, do sebe zahleděným člověkem? Co když je mimoněm z té příčiny, že stojí – jsa opravdu Bohem – mimo okolní svět? Co když ze svých výšin sleduje bludné a beznadějné počínání lidí jako divák sleduje postavy představení? Anebo to není Bůh, nýbrž Ďábel, který s širokým úsměvem vede lidi do takových pekel, jakou je již poušť, v níž zdánlivý ráj blyštivého Las Vegas leží, poušť, kterou máme při produkci stále na očích a která je i titulem převzaté, pro mě do té doby neznámé písně z Gottova repertoáru?
Zatímco o divadle nemohu říct, že se mi líbilo, neboť na úzkosti nic estetického nevidím, zpěv provázely naopak pocity libé, přestože s výjimkou vícehlasé parodie na folklor jde o notu neveselou. Elektronika upravené hudby, zpomalení, transpozice do mollových a disharmonických tónů a modulace zpěvu, který dosahuje do překvapivých hloubek, to vše dodává songům na působivosti. Jsou smutné a povznášejícím způsobem krásné. Krásnějších než originál. Což platí opět zejména o písni Poušť (1964, hudba Alfons Jindra, text Miroslav Zikán), které dal Gott ve svých pětadvaceti jen podobu plytké pěvecké exhibice. Já mít tu moc, natočím Poušť z Boha v Las Vegas jako klip. Myslím, že ve variantě Tomáše Procházky a v provedení Kateřiny Císařové a Divadla Na zábradlí by slávu získal šedesátiletý song a jeho prostřednictvím i zbrusu nová inscenace.
foto KIVA
TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND