Za normalizace se po Praze vyprávěla tahle, údajně autentická historka Jiřiny Bohdalové. Byla na jakési slezině umělců s komunistickými funkcionáři, odskočila si na dámy, a když vycházela, z pánů se vynořil Lubomír Štrougal. Bohdalová, aby zažehnala rozpaky, se mu jala vyprávět anekdotu. „V Anglii se před toaletou srazili dva lordi. Jeden šel k umyvadlu, druhý ne, a ten první spustil: Nás v Oxfordu učili, že po použití záchodu si má člověk umýt ruce. Druhý odvětil: Nás v Cambridgi zas učili, že si je při tom člověk nemá počůrat.“ A Štrougal opáčil: „Já mám náhodou dvě vysoké školy.“
Nevím, jestli vás historka rozesmála, mě tehdy ano. Docela jsem věřil i její autenticitě. Že má Jiřina Bohdalová, komediantka od pánaboha – na rozdíl od komunistických funkcionářů – smysl pro humor, jsem nepochyboval. Ani teď nepochybuji. Jen mi nedávno hlavou asociativně proběhlo, že historku lze označit za „dvojitou anekdotu“ a že to zní podobně jako „dvojitý agent“. V tu chvíli mě napadlo, že též mravnost Jiřiny Bohdalové je nejspíš „dvojitá“, že byl a je „dvojitý“ její vztah k mocným tohoto světa. S komunisty si – co vím – umělecky nezadala, leč vyznamenáním či večírkům se nevyhýbala. Což i ona historka dokládá.
Nejspíš jste se dovtípili, že mě k tomuto psaní inspiroval hojně diskutovaný televizní film Svatá s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli (ČT, 20.5.2024).
Předesílám, co uvádí v souvislosti se Svatou snad každý, totiž, že film vychází z reálného životního příběhu Věry Sosnarové, paní, která se vydávala za bývalou vězenkyni sovětského Gulagu, vedla na to téma přednášky a podle jejího vyprávění vznikla i kniha. Sosnarová se ucházela i o odškodné, pak ovšem prasklo, že v Gulagu nebyla zavřená, že tam pracovala. Jednoduše řečeno: šlo o podvodnici. Stejně podvádí Olga, v níž se ve filmu Sosnarová převtělila, a to úspěšněji, neboť filmová hrdinka pravdu utajila, i vyznamenání od prezidenta získala a na odškodné dosáhla. Ač je větší, úspěšnější podvodnicí, divák je veden k tomu, aby ji neodsuzoval.
Okolnost, že si vzala odškodné, je omluvena dluhy, které jí „odkázal“ manžel, a Olžino lhaní o Gulagu lhaním v tom smyslu není, že co líčí, je pravdivá historie, byť vypůjčená. Dalo by se říct, že se venkoncem chová jako většina z nás. I my často vědomě či nevědomky vylepšujeme svůj portrét a životopis. Většina z nás je však ve svém podvádění mnohem skromnější. Hlavně ale není podvádění téma filmu. Ten je o pravdě šířené pomocí lži. Osud vězeňkyně – prohlásí ve filmu hrdinku zpovídající reportérka – líčí Olga přesvědčivě proto, že nejde o její osud, že k němu má odstup. Tahle omluva – stačí příklad autentického svědectví Solženicyna – je faul scénáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha. Ještě větší faul se podle mého názoru skrývá přímo v názvu filmu.
Abych si jako Olga nepřivlastňoval cizí zásluhy, dodávám, že mě na to přivedl můj kamarád, František Dvořák. Film se mu víceméně líbil (i můj „umělecký dojem“ byl příznivý), pouze zaváhal, kdo ta „svatá“ vlastně je. Přikláněl se k odpovědi, že nikoliv Olga, nýbrž její dcera, která se s matčiným podvodem vyrovnává. Připadalo by mi divné, kdyby s tímto názorem tvůrci souhlasili, nejspíš by se jim ale líbilo váhání, koho se titulní svatost týká, zda matky (Bohdalová), její dcery (Lenka Vlasáková), nebo třeba i oné reportérky (Pavla Beretová). I tahle nejasnost je součást mlhy, kterou scénárista a režisér vypustili. Tu zahustily kvalitní herecké výkony Jiřiny Bohdalové a jejích dvou sparing partnerek i celkem nenápadně do díla dodaná ingredience – dojímavost. Přestože etika díla odpovídá Machiavelliho názoru, že účel světí prostředky, pachuť pokrytectví je šikovně zamaskovaná. Stejně jako je zamaskovaná identita titulní svaté. Osobně soudím, že to není žádná z postav, že svatá je lež.
Jistě se ptáte, co tento text dělá v seriálu věnovaném humoru. Je tu z té příčiny, že v mravnosti dnešních dnů, která usiluje i o korektní humor, nacházím podobný alibismus. Zdá se mi, že serióznost (vážnost a důstojnost) korektního humoru je většinou též jen mlha zastírající skutečnou motivaci, snahu omezit kritiku skrytou v žertech, ironii a satiře všeho druhu. Protože kritika bolí.
