Před dávnými časy v předalekém 20. století, někdy v první půlce 60. let, jsem se na pionýrském táboře dopustil urážky národního symbolu. Přesněji dvou symbolů. Při ranním vztyčování vlajky a zpěvu státní hymny jsem totiž dostal škytavku. Dozorující soudružku to natolik urazilo, že mi dala pohlavek. Nespravedlivý: za škytavku jsem nemohl. Popuzená pionýrská vedoucí zjevně usoudila, že mohl. Ve mně se zážitek po čase přetavil na poznání, že satira, která má podvratnou moc, vzniká velmi snadno, a to dokonce náhodou či omylem.
Řetězově se mi vybavuje další zážitek. V září 1970, zkraje normalizace, nás na zahájení nového školního roku shromáždili v tělocvičně a soudruh okresního formátu k nám vedl řeč o výhodách socialismu a bratrství se Sovětským svazem. Tělocvična byla velká, studentů mnoho, pedagogové laxní, a tak se z různých stran ozývalo uchechtnutí. Soudruh ztratil glanc, zoufale vykřikoval ať mu věříme, dokonce zalkal, že „denně mluví s miliony dělníků“, což vyvolalo výbuch smíchu. Poté zmlkl a ředitel ze zoufalství pustit na gramofonu Internacionálu, jenže deska byla poškrábaná a hrála stále dokola jednu drážku. Tehdy jsem pochopil, že zvláště pěkné je, když mocný pitomec paroduje sám sebe.
Petr Král píše ve své slapsticku věnované Grotesce čili Morálce šlehačkového dortu (Národní filmový archiv, 1998) o vítězství klauna nad obrem, ba i nad zástupy obrů, což bývá obvykle policejní sbor. Tento obraz Goliáše pokořeného Davidem doplňuje zjevení komikovy „nízké“ tělesnosti, která nepokrytě atakuje „vysokou“, okázalou nadutost: „Jak si komici tváře třísní šlehačkou, padají zadkem do lepkavé melasy a noří ruce do škopku s barvou nebo s klihem, nechávají nám tělo doslova vybouchnout do tváře jako minu, nejradši ovšem právě vprostřed nejupjatějších společenských obřadů.“ (s. 214)
Ve světě komiky má pravda a láska specifické prostředky, kterak vítězit nad lží a nenávistí.
Z Grotesky cituji kapitolu nazvanou příhodně Rouhavé škytání. Oblouk mého dnešního textu se tím uzavírá. Následující anekdota je už pouhý dovětek:
Z ordinace s křikem prchá jeptiška. Kolemjdoucí lékař, překvapený tím výjevem, nahlédne do ordinace a zeptá se: „Co jste jí provedl, kolego?“ – „Ale nic. Jen jsem řekl, že je těhotná.“ – „Těhotná jeptiška? To je blbost, ne?“ – „No jo. Jenže já nevěděl, jak ji jinak zbavit té její úmorné škytavky.“
x
