Požadavek korektního humoru na první pohled souvisí s jinými pokusy o mravní očistu společnosti (me-too, Ne!musíš to vydržet…), v nichž lze najít projev zvýšené odvahy u léta ponižovaných. Zároveň je v takové mravokárnosti spatřována obdoba honů na čarodějnice, tedy fanatismu, který bývá projevem oportunistické zbabělosti a hysterie. Asi jde o dvě strany téže mince, které postihují ve větší či menší míře i každou mravopočestnost. Když zvažuji, kolik dnes kolem vidím odvahy a kolik zbabělosti, tak zbabělost převažuje. Možná, ba jistě za to mohou moje oči a jiné smysly. V uších mi například už tři roky zní kamarádská rada, abych mluvil i s těmi, o které bych si jinak neopřel ani kolo. V té době jsem „vymlčen“ rezignovat skoro na všechno, tudíž jsem nechápal, co se mi vlastně radí. Já přeci psal dopisy (tedy mluvil) a odpovědí se nedočkal. Zpětně jsem snad pochopil: neměl jsem diskutovat, měl jsem servilně škemrat o přízeň. Hádám na letitou, postkomunistickou zkušenost.
Zmínka o „vymlčování“, servilitě a nedostatku odvahy…
<Abych na chvíli ulevil od neveselých myšlenek, dopřeji i vám, co jsem dopřál sám sobě, totiž žerty komika Ricka Gervaise, nedávno pranýřovaného při debatě o korektnosti ve Studiu Alarm (Humor by vůbec neměl existovat, 15.1.2024). Cituji volně z jeho show SuperNature (2022, Netflix).
Přijde k doktorovi pedofil a – protože dneska už se pedofilovi neříká pedofil – prohlásí, že je „závislý na dětech“, načež se zeptá, co s tím má dělat. „Pojedete do léčebny a tam dostanete metadon proti vaší závislosti.“ – „Aha. A co to je?“ – „Liliput ve školní uniformě.“
A druhý, příbuzný: V Číně pedofil láká chlapečka. „Pojď ke mně domů, dám ti štěňátko.“ – „Nepůjdu. Už jsem po obědě.“
Tolik pár nekorektních vtipů anglického střihu.X/)>
Zpět k úvaze.
Zmínka o „vymlčování“, servilitě a nedostatku odvahy není od věci. I obavy z humoru pramení z ostražitosti, ze strachu. Stačí vztahovačný pocit, že kdo se směje, ten se směje nějakému mému nedostatku, chybě či slabosti. Strach ze smíchu je tudíž příbuzný strachu z kritiky, z odhalení onoho nedostatku, chyby či slabosti. Přiznat chybu chce odvahu. Lidé by k té odvaze měli být trénováni. Místo toho se jim dostává tréninku k zastírání chyb. Dá rozum, že ti, kteří na chyby ukazují – jako např. kritici – jsou srdečně nenáviděni. Myslím, že odvaha přiznat svou chybu souvisí s odpovědností.
Jan Zábrana ve svých denících, které zrovna dočítám, píše, že „se zánikem vědomí osobní svobody zaniká i vědomí osobní odpovědnosti.“ (Celý život, Torst, 2001, s.882) Co když ale platí i opak, totiž, že se zánikem osobní odpovědnosti zaniká osobní svoboda? Jestli ano, tak se máme na co těšit.
Příště třeba o škytání, uraženosti a parodii./
x/ Jako bonus přikládám příbuzný vtip, který se před léty vyprávěl v Čechách: K holčičce, která si hraje na pískovišti, přijde pán a nabízí ji lízátko. Holčička si jej vezme. Poděkuje. Pán se usměje a odejde. Druhý den přijde znovu, tentokrát s pytlíkem karamelek. Holčička si je vezme. Poděkuje. Pán ji pohladí a odejde. Třetí den tu je pán zas, tentokrát s velkou čokoládou. Holčička si ji vezme. Poděkuje. Pán ji dá pusinku na čelo a odejde. Holčička se za ním dívá a vzdychne: „Ach jo, ten, než mě ošuká, tak dostanu cukrovku.“
