Dnes, 14.prosince 2023, by se Milan Lukeš dožil devadesáti let. Bohužel zemřel 20.září 2007. Vzpomínám na něj ale stále jako na svého profesora, kolegu v redakci SADu a troufnu si říct taky velmi váženého přítele. Tak váženého, že jsme si vždy a zásadně vykali.
U příležitosti těch devadesátin si dovolím zveřejnit jeho článek Dvě dcery Augusta Strindberga, který vyšel v SADu 4/2003. Současně se mu tím chci omluvit. Text měl být součástí výboru z jeho esejů Divné divadlo našeho věku, který jsme vydali spolu s bratislavským Divadelným ústavom v roce 2008, ale nebyl. Vyjmul jsem ho z něj nejen proto, že se částečně překrýval s jiným, uveřejněným článkem, ale i s ideou, že ve spolupráci s Národním divadlem zpracujeme pozůstalost pana profesora a z jeho publikovaných i nepublikovaných textů vybereme ty, které se týkají naší „první scény“. Jenže Ondřej Černý, tehdejší ředitel Národního divadla, neměl zájem a já zas čas a sílu, abych našel jiné partnery, či učinil sám, co jsem si představoval. Prostě jsem udělal chybu. Bohužel. Zmíněný článek je totiž věnován dvěma výjimečným, tehdy v ND uvedeným ženským hrám, Psychóza ve 4:48 Sarah Kane a Stísněná 22 Ivy Volánkové (dnes Klestilové). Inscenačně té výjimečné úrovně dosahovala dle autora druhá z nich v režii Jiřího Pokorného. Zcela souhlasím. O to víc mě mrzí, že pasáž o ní v Divném divadle našeho věku chybí. Zvláště když na ni zapomněl i jinak podařený seriál České televize Národní divadlo – mýtus a realita.
