INSPIRACE TŘICÁTÁ OSMÁ: Dějiny násilí, od Édouarda Louise, úprava Thomas Ostermeier, Florian Borchmeyer a É.Louis, režie T.Ostermeier, režijní spolupráce David Stöhr, scéna a kostýmy Nina Wetzel, hudba Nils Ostendorf, video Sébastien Dupouey, Schaubühne (Německo), premiéra 3.6.2018 (psáno podle představení uvedeného v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, 26.11.2023)
LIVE CINEMA, NÁSILÍ A KÝČ
Do série textů věnovaných proměnám současného divadla by šlo Ostermeierovu scénickou verzi Dějin násilí zařadit jako další live cinema, tedy produkci, v níž se naživo točí film. Promítání dílem právě natáčeného filmu je ovšem jen jednou vrstvou scénografie, černým pozadím (filmem noir) jinak asepticky bílého divadla. Ne náhodou tvoří předtočené záběry filmu většinou odlesky světel na deštěm zmáčené noční vozovce. Krystalicky čistá voda ve sprše, která by měla smýt všechnu špínu, je opakem téhle vlhké temnoty. V mém pocitu však působila hygiena stejně nebezpečně jako temné vášně a pudy, jejichž zosobněním je snědý Reda, původem Alžířan, přesněji Kabyl. Nejspíš to nebyl záměr, jen moje nemístná asociace, když mi hygieničnost, sprcha a němčina stále evokovaly koncentrační tábory. Ovšem násilníkem není blonďatý běloch Édouard, ale Berber ze severu Afriky. Příběh začne jako milostné homosexuální drama, když se Reda vlichotí Édouardovi do bytu, pomiluje se s ním a pak ho okrade. To, co mi stále jde hlavou, je reakce Redy, když Édouard naznačí, že postrádá mobil a jestli o tom Reda neví. Zloděj označený za zloděje prohlásí, že tím Édouard urazil jeho matku (!?). Pak Édouarda škrtí, ohrožuje revolverem a znásilní. Myslím, že ta reakce je modelová, a že je to přesně ten model, podle kterého vznikají konflikty mezi lidmi i společenstvími (ať už vytvářenými na principu národa, náboženství, barvy pleti či jinak).
Vybavil se mi příběh známé, která okřikla zloděje, když se snažil ukrást paní, která stála před ní ve frontě, z tašky peněženku. Nikdo – ani ta málem oloupená paní – se neozval. Jen zloděj si na „žalobníčka“ venku počkal a vyhrožoval ublížením na těle. Tichých lidí se bojím víc než násilníků. Nechávají jim totiž volný prostor. Teď na ně myslím i při pohledu na šířící se antisemitismus či české předvolební preference, které na přední místa staví zloděje a „nácky“.
P.S.: Ošklivé dojmy posledních dní pro mě „umělecky“ korunoval Zlatý slavík na Nově. Byla to rituální oslava úpadku tělesného, pěveckého, a hlavně všeobjímající oslava úpadku vkusu. Ten proměnil i aktéry obřadu v houf lidí, dojatých sama sebou. Hezky to za všechny uslzené účastníky řekl Richard Krajčo, když hrdě prohlásil, že dřív potřeboval rebelovat a nechtěl být součástí středního proudu, pak ho však začal mít čím dál radši. Teď do něj patří, protože do něj patřit chce. Ve světě sentimentálního kýče nevadí falešné mládí ani falešný zpěv, protože falešný je už tím, že se vydává za vysoké umění.
