INSPIRACE TŘICÁTÁ SEDMÁ: Burt Turrido. An Opera, text a režie Kelly Copper, Pavol Liška, hudba Robert M. Johanson, scéna a světelný design Luka Curk, kostýmy Anna Sünkel, dramaturgie Marcus Dross, Katja Herlemann, účinkují Gabel Eiben, Anne Gridley, R.M. Johanson, Bence Mezei, Kadence Neill, Nature Theatre of Oklahoma (USA), premiéra 27.8.2021 (psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Pražské křižovatky 16.11.2023)
Inscenace vznikla ve spolupráci Nature Theater of Oklahoma, Künstlerhaus Mousonturm a Schauspiel Frankfurt a je koprodukcí Wiener Festwochen, Festspillene i Nord-Norge (Arctic Arts Festival), Athens & Epidaurus Festival, Espoo City Theatre – The International Theatre of Finland, HAU Hebbel am Ufer, Noorderzon Festival of Performing Arts & Society, Zürcher Theater Spektakel a Kampnagel. Podpořeno Frankfurter Positionen 2021 z iniciativy BHF-Bank Foundation. Dále podpořili German Federal Cultural Foundation a Adolf und Luisa Haeuser-Stiftung für Kunst und Kulturpflege jako součást série projektů v rámci UNLIMITED II promoting exemplary positions in the contemporary performing arts.
KUTILOVÉ AN OPERA
Nature Theater of Oklahoma je slavné americké divadlo, s kterým koprodukují významné evropské scény, festivaly a instituce, jak je patrné i ze soupisu partnerů uvedených u inscenace Burt Turrido. An Opera. Tedy, lidově řečeno, žádný vořezávátka. Člověk by automaticky čekal zcela seriózní, velké, po všech stránkách dokonalé, obdivuhodné dílo, setká se ovšem s divadlem velkým, tedy hraným na velké scéně a převelice dlouhým, ale taky – což např. i Petra Paterno ve Wiener Zeitung píše – kutilským. Já měl dojem, že sleduji mocnou zvětšeninu v Čechách domestikovaných a stále vzkvétajících forem. Považoval jsem ji za naši specialitu a říkal si, že by i české kutilské umění (nejen divadelní) mohlo být označeno za nehmotné kulturní dědictví, kam už patří verbuňk či loutkářství. A ejhle: Američani kutilské umění přijali za své, dali mu velký rozměr a mezinárodní slávu. Avšak prsty v tom prý máme. Mužská část páru zakladatelů a hlavních tvůrců souboru, Pavol Liška, sice pochází ze Slovenska, leč na besedě po prvním pražském představení tvrdil, že divadlo mu bylo cizí, zajímal ho sport a ne umění, jenže ve svých šestnácti zažil Listopad 1989 v Praze a k divadlu ho přivedly projevy naší Něžné revoluce (tu bychom – přiznejme si to – mohli nazývat i revolucí kutilskou). Liška je ovšem asi i liška mystifikací podšitá, vypadá na intelektuálního bambulu (na sobě měl toho dne i náležitý, buranský outfit), který ani nic nečetl, až se mu čirou náhodou dostal do rukou Kafkův Proces a od něj vedla přímá cesta k Americe, pročež po emigraci zajel do Oklahomy, aby tam našel to Přírodní oklahomské divadlo, o němž Kafka píše, a když ho nenašel, tak ho založil. Ať mluví pravdu nebo nás tahá za nos, nápad to byl k nezaplacení.
Na představení vedle mě seděl mladý, dle hovoru soudě opery milovný pár. Vydržel do přestávky. Mohl jim vadit už reprodukovaný pell-mell povědomých melodií pro operu nepatřičné americké Country and Western Music a nejspíš trpěli značnými intonačními nedostatky zpívajících aktérů. Divoký příběh, ani často plytké repliky jim vadit nemusely, obojí je i operní standard. Tady bylo pouze všeho daleko víc, než bývá zvykem. Myslím, že záměrně, a ne toliko proto, že zveličení je ironické, karikující. Převeliká velikost, přemnožená mnohost, přehnaná přehnanost… to jsou podle mého názoru formální postupy i témata tohoto kusu. Možná, že i nedokonalá intonace patřila ke hře, jak mě napadlo, když se aktéři nečekaně pěkně sladili. Třeba jsou tak dobří, že mohou předstírat, že dobří nejsou. Vždyť při zpěvu dokážou bez ustání, s klamnou lehkostí, tančit (samozřejmě ve westernovém stylu). Navíc i pomocí nečistého, falešného zpěvu docilují stylové čistoty a náležitého dojmu z dokonale nedokonalé opery. Neboť si to žádá kutilská ochotničina coby parodizující forma i životní filozofie.
POKLESLÝ KONEC SVĚTA
I záliba v pokleslých uměleckých formách a vytváření jejich nových, vesměs parodických variací, by zasloužila značku Czech Made. O Oklahoma Made se v souvislosti s pokleslostí opery Burt Turrido nikdo – aspoň co jsem si všiml – nezmiňuje. Ale mohl by.
Divadlo v informačním textu prozrazuje hodně: „Trosečníka okamžik před utonutím zachrání záhadná krasavice. Byl to přízrak, nebo mořská panna? Přenese ho na pobřeží, na poslední kus pevniny. Zde, na místě zcela holém, kdysi zvaném Zelená zem, žijí duchové původních obyvatel, kterým vládne despotický královský pár. Trosečníka pojmenují Burt Turrido a nejdřív z něj učiní svého otroka. Když však v této úloze selže, uvrhnou ho do vězení. Protože se však nacházíme v operním žánru, tragédie zdaleka nekončí: ještě se na scéně objeví katastrofální bouře, neposkvrněné početí, vražda, milostný trojúhelník, falešná poprava, narození, invaze vetřelců, únos – a celé to samozřejmě neskončí, aniž by někdo byl nabodnut na narvalí kel.“ Že jde o bezostyšné spoilování, nevadí. Naopak. Je to lákadlo. Zpětně jsem si uvědomil, jak moc se mi po bláznivé story na divadle stýskalo. Vždyť jeviště místo bobtnajících příběhů obvykle předkládá pouze bobtnající průšvihy. Ne že by v Burt Turrido nepřišly na přetřes. Leč v opeře všechny krize (klimatická, ekologická, uprchlická…) a katastrofy (vraždění, genocida…) dosáhly natolik gigantických rozměrů, že se jim už šlo toliko smát. I zelený ostrov – dodávám, abych si též zaspoiloval – dříve Grónsko, své poslední útočiště, lidi vypálili a než opera skončí, vzájemně se do posledního pomordují. Přitom řeší pořád milostné problémy. Když není nikdo živý, žvaní o lásce aspoň duchové. Nejpalčivější potíží nakonec je, jak to udělat, aby mohli duchové zemští obcovat s duchy mořskými… Ještěže narval neposlouží jen coby zbraň. Místo aby byl sežrán, což měli lidi v plánu, prohání se po vlnách a na hřbetě mu trůní mimino, napůl člověk, napůl mimozemšťan, a smíchy se může potrhat.
Smáli se i diváci. Tedy ti, kteří na mém představení vytrvali. Té příznivé emoci značně pomohly právě postupy ochotnického divadla. Dějiště mění střídání velikých, pěkně postaru malovaných prospektů, moře představují sem tam posouvané kulisy vln, mrtvoly jsou vycpané figuríny a dramatické počasí ohlášené titulky (bouře, mlha, hurikán…) má podobu divokého mávání fábory. Aktéři tančí a pějí unisono, často v řadě vedle sebe a čelem k divákům. Za povšimnutí stojí, že stejně jako na krokové variace se dbá na kostýmování a na výrazné „masky“. V té souvislosti ovšem vyvstává otázka, co je kostým a co civil. Vždyť zmíněný buranský outfit pana režiséra (lesklá a pestrá „tepláková“ bundička, triko s vlkem a barevná kšiltovka s kočkou) je na úrovní „krajkových“ a havajských košil postav na scéně a vousy a kníry, které jsem měl za podařenou práci vlásenkářů, jsou civilní okrasa pánů herců. Zaměnitelnost falešného s pravým je další znak této produkce, jejíž žánr by mohl nést klidně označení kopírující titul slavné Grabbeho hry, tedy žert, satira, ironie a hlubší význam. Ten hlubší význam se skrývá mezi žertováním jako moudrost mezi žvásty. Já si třeba poznamenal tuto repliku: „Kvůli lásce umře víc lidí než na nevyléčitelné nemoci.“ Nebo: „Všechno způsobila představivost lidí, kterou neuměli udržet na uzdě.“
ASOCIACE
Během představení se mi vybavovala mnohá kutilská i „pokleslá“ tuzemská díla. V textu jsem nechtěl zdržovat odkazy, tady mi to nedá a pár jich heslovitě vyjmenuji. Rád bych tím naznačil, že jich je hodně, že mají k mé potěše svou slavnou minulost i přítomnost a že jim – doufám – patří i stejně slavná budoucnost.
Samozřejmě v těch mých asociacích nechyběl Brdečkův Limonádový Joe alias Trnkova Árie prérie vulgo Lipského Koňská opera. Volnější byly další asociace: Divadlo Járy Cimrmana, jehož tvůrci a aktéři dokázali povýšit kutilské, ochotnické hraní a mystifikaci na kulturu sub specie aeternitatis národní. Ale taky Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu a ti, kteří na ni volně navazují, např. Handa Gote research & development. Art brut tuzemských naivistů od Joži Mrázka Hořického po Vendulu Chalánkovou nebo Terezu Říčanovou. Second hand Buchet a loutek a jejich následovníků, např. – abych připomněl ještě něco z programu Ohromných maličkostí – Televize Estrády či Přátel vypuštěné vany. Výtvarné práce nejúspěšnějšího kutila Krištofa Kintery. A samozřejmě i celá halda děl čerpajících z pramene „pokleslosti“: Krvavý román, Vest pocket revue, Utrpení knížete Sternehocha, Pytlákova schovanka, Jessii, Adéla, Lips Tullian atd. atd. až třeba po současné, literárně-divadelně-filmové Cliftonky Michala Čunderleho. V tomto výčtu by šlo pokračovat dlouho, předlouho. Minimálně ty bezmála čtyři hodiny, čas vymezený pro představení Burt Turrido.
foto Jessica Schafer
