Měl jsem facebookového přítele, v Čechách žijícího Palestince. Před pár dny sdílel zprávu, že spisovatelka Adania Shibli měla ve Frankfurtu získat cenu za svou knihu Drobný detail, ale předávání bylo zrušeno. Protože je Palestinka. Napsal jsem, že to rozhodnutí po současném cíleném vraždění izraelských civilistů i dětí Hamásem chápu. Není vhodná chvíle pro oceňování knihy, která líčí znásilnění a vraždu palestinské ženy izraelskými vojáky v roce 1948, když je tu zcela čerstvý masakr Izraelců. Diskuse skončila, když jsem se přítele Palestince zeptal, zda považuje Hamás jako já za teroristy. Tehdy „vlákno“ z Facebooku vymazal a naše přátelství zrušil. Škoda, že z toho diskutování utekl. Třeba bychom časem otevřeli malý, soukromý „humánní koridor“, který by ukázal cestu ven.
V diskusi zaznělo, že nejsem dost citlivý k utrpení Palestinců. Jako by jedno utrpení opravňovalo druhé. Ano: platí primitivní zákon, že prolitá krev chce být pomstěna, že nenávist plodí nenávist. Je velmi nesnadné ten řetěz přerušit. Kletbu může zlomit jen přijetí viny a trestu. Založení nezávislého soudního tribunálu, který ukončil svým rozhodnutím vraždění v Aischylově trilogii Oresteia, bývá považováno za počátek skutečné demokracie. Ne nadarmo, myslím.
Palestinci by se podle mého názoru měli v tuto chvíli distancovat od Hamásu. Místo toho čtu, že ty vrahy doma slavili, když se chlubili zabitými a zajatými Izraelci. Obávám se, že těžko může žádat soucit ten, komu soucit chybí.
