Je to až zvláštní, ale při rozhodování, které inscenaci dát hlavní cenu na letošním těšínském divadle Bez Hranic se naše tříčlenná porota zcela shodla. Tentokrát jsme ani – jako loni – nebyli toho názoru, že musíme udělit cen vícero. Ne, že by se nám z jedenácti předvedených inscenací jiné nelíbily. Však jsme hned pět zmínili jako ty, které jsme zmínit chtěli, i když jsme jim cenu nepřisoudili: Encyklopedie akčního filmu Tomáše Dianišky (Divadlo pod Palmovkou), Romeo a Julie unplauged, Traumstadt choreografky Yoshiko Waki (Polski Teatr Tańca), Máchův Máj Ivana Achera (Divadlo Ludus), Poláčkovo Bylo nás pět Jiřího Jelínka (Těšínské divadlo – Scéna Bajka) a Masłowské Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky Janusze Klimszy (Studio G). Uvádím je v pořadí, v jakém byly na festivalu uvedeny, osobně bych ale zvláště vyzdvihl poslední z té řady, velice jednoduše scénicky provedenou a velice pěkně kvartetem herců sehranou černou komedii. Radost pohledět.
S Dorotou Buchwald a Mironem Pukanem jsme však měli na hlavní cenu jiného kandidáta. Tím byla autorská inscenace Mateusze Pakuły „Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji“ (spojených souborů Teatr Łaźnia Nowa a Teatr im. Żeromskiego). I naše zdůvodnění, přestože jsme je psali každý za sebe, se sobě velmi podobala. Doložit to nemohu, neb kopie vyjádření svých kolegů nemám, ale to moje znělo takto: „Za autentickou zpověď, která ukazuje bolest a hrůzu spojenou s nemocí a umíráním, a za divadlo, které dokáže uměním a ironií od bolesti a hrůzy ulevit.“
(Inscenaci se budu věnovat v rámci blogu Když se láme chleba.)
Jako dodatek přidávám fotografie písemných vyjádření porotců:
