INSPIRACE TŘICÁTÁ ČTVRTÁ: Deti, volně na motivy povídek Boženy Slančíkové Timravy, režie Michal Vajdička, dramaturgie Daniel Majling, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski, hrají: Diana Mórová, Kamila Magálová, Jozef Vajda, Emília Vášáryová, František Kovár, Emil Horváth, Rebeka Poláková, Gregor Hološka, Daniel Fischer, Bence Hégli a Amélie Tkáčová, Slovenské národné divadlo, premiéra 3.6.2023 (psáno z představení na Mezinárodním festivalu Divadlo, 16.9.2023)
OŽIVLÉ MUZEUM ANTIPATIE
Původně jsem zde ani nechtěl o Dětech bratislavského Národního psát, byť inscenace na letošním plzeňském festivalu zaznamenala asi největší úspěch u diváků i kritiky. Ne, že by se mi zdála špatná, naopak, ale šlo o dílo v podstatě velmi konzervativní, nijak průkopnické. Jenže: jak tak o něm přemýšlím, připadá mi, že právě k tradičnosti, ba archaičnosti současné divadlo tenduje.
Na aktérech Slovenského národného divadla tradičně obdivujeme herecké sebevědomí, jaké v Čechách nacházíme snad leda v Dejvickém divadle. Ne nadarmo je Michal Vajdička, režisér bratislavské inscenace, v Dejvicích pravidelným hostem. Jeho Timrava se v mnohém podobá pražskému Pirandellovi. Obojí jsou měšťanská dramata, odehrávající se v hyperrealistických kulisách středostavovského bytu. Pouze ty typy už nejsou divoce, taliánsky karikované, byť se dryáčnická poloha připomene, např., když má Daniel Fischer coby mladý Grúnik úsměv doplněný trčícím chrupem. V Pirandellovi se muzeální protézy či obličejové vycpávky, které jsem měl do té doby za přežitek, vyskytují hojně. Ukázalo se, že nepředstavují jen prostředek k zesílení komičnosti. Jsou to „masky“, které herce osvobozují od strachu, od nutkání k sebeprezentaci i od snahy ukazovat své bravurní „šuplíky“.
Charaktery, které se v těch inscenacích objevují, moc sympatické nejsou. Někdo někde, zřejmě při plzeňské besedě, s potěšením kvitoval fakt, že v Dětech jde o směšné muže, opilce a slabochy. Přehlédl, že sympatie ztrácejí i ženy se sesterským párem despotických matron v čele. V plejádě skvěle předvedených charakterů má zvláštní místo holčička, v Plzni hraná Amélií Tkáčovou. Skoro nic neřekne ani neudělá, s neustálou pozorností však sleduje starší příbuzné. Zatím je to hodné děvče, tušíme ovšem, že se cílevědomě učí. Ve škole života bude jistě primus, chci říct prima, takže se z ní v budoucnu stane minimálně paní domu, a to nejspíš stejně despotická jako její vzory. <Patří k pravidlům hereckého řemesla, že pozornost, kterou aktér či aktérka věnují druhým, zvětšuje i pozornost, kterou jim věnuje publikum. Tohle umění už Amélie Tkáčová ovládá na výbornou.>
Michal Vajdička není podle mého soudu laskavý režisér. Svět vidí coby směšné panoptikum. A netýká se to pouze postav na jevišti. Signifikantní myslím je scéna, která měla v Plzni největší divácký ohlas. V jednu chvíli se kdosi z pánů herců na rampě otočil zády k publiku a během řeči se dlouho, předlouho „tajně“ tahal za kalhoty, aby uvolnil spodky zaseklé v řitním žlábku. Předpokládám, že si byl režisér dobře vědom, jaký úspěch bude ta scéna mít. Protože si nic moc dobrého nemyslí ani o lidech v hledišti. Nejspíš po právu.
FOTOGRAFIE Z PLZEŇSKÉHO PŘEDSTAVENÍ: JAROSLAV PROKOP japro@volny.cz
DOVĚTEK Z FESTIVALU DOTYKY A SPOJENIA, MARTIN, 26.6.2024
Divadlo-šperk, či jak řekl pán, kterého se partnerka o pauze zeptala, co tomu říká a on s velmi obdivnou dikcí pronesl jediné slovo: „Klasika!“ Měl pravdu. Všichni hrají v nejlepší slovenské tradici, v té skvělé, kterou léta ztělesňuje Emília Vášáryová. Tahle dáma je vzor následováníhodný a následovaný. Umí dokonale a na malé ploše vyjádřit velmi protikladné emoce a stavy: např. je s úsměvem současně laskavá a zlomyslná, jemná a hrubá, elegantní a vulgární, plná elánu i unavená… a i ve svých osmdesáti vlastně mladá. Být z Anglie či Ameriky je z ní světová hvězda.
Zvláštní byl ovšem rozdíl mezi mým zážitkem z loňského představení na mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni a nyní v Martine. V Plzni – jak je z mého loňského psaní i vidět – jsem představení vnímal jako frašku, která předkládá – jak se říkávalo – kritiku mravů, a to ostrou, nepřipouštějící sentiment. V Martine se inscenace v druhé půli překlopila k smířlivosti. Herci, když jsem se o tom na besedě zmínil, řekli, že v Martine se hrálo v adekvátním, komorním prostředí, zatímco v Plzni na velké scéně, která vyžaduje výraznější herecký projev. Hlodá ve mně ovšem pochybnost. Váhám, zda vliv přeci jen nemělo i předpokládané divácké očekávání. Zjednodušeně řečeno: Češi jsou vyhlášení ironici, Slováci – jak se někdy hezky říká – cíťové. Proto možná na slovenské půdě aktéři představení záměrně či podvědomě dovedli k laskavé notě.
foto Jaroslav Prokop