INSPIRACE TŘIATŘICÁTÁ: A.P.Čechov, Dmitrij Krymov: Fragment, idea, kompozice, inscenace a režie D.Krymov, překlad Gintaras Grajauskas, výtvarnice scény Irina Komissarova, světelný design Eugenijus Sabaliauskas, zvukový režisér Edvinas Vasiljevas, videoprojekce Asrturas Lepiochinas, asistentka scénografie Anna Titova-Tubash, asistenti režie Alius Veverskis, Marius Pažereckas a Arturas Lepiochinas, producentkaInna Krymova, jevištní technika Antanas Razgauskis, Zigmas Tarlovas, Darius Matevičius, Linas Bagdonas, Rokas Tomaševičius, Dovydas Tertelis, Paulius Aleknačivius, Rytis Veverskis, Simonas Alfredas Gylys a Marius Pažereckas, obsazení Samanta Pinaityté, Darius Meškauskas, Regina Šaltenyté, Toma Gailiuté, Siguté Gaudušyté, Digna Kulionyté, Jonas Baranauskas, Mikalojus Urbonas, Jonas Viršalas, Arturas Lepichonas a Karolis Maiskis, Klaipédos dramos teatras (Litva), premiéra 21.3.2023 (psáno z představení na Mezinárodním festivalu Divadlo, 17.9.2023)
DIVADLO ILUZIVNÍ, ANTIILUZIVNÍ A NADĚJNÉ
15. září tohoto roku odvysílal Český rozhlas na Mozaice pod názvem I z kapky vody se dá zjistit, co je to za řeku rozhovors proslulým ruským výtvarníkem a režisérem Dmitrijem Krymovem; ten loni, po útoku na Ukrajinu, emigroval do Spojených států (pod příspěvkem jsou podepsány Marina Feltlová a Šárka Švábová). Tématem rozhovoru se stala inscenace Fragment, která zrovna mířila do Čech. Krymov prohlásil, že neštěstí přichází nečekaně, že se lidé bojí, snaží se navzájem si pomoci, a i když někdy působí směšně, je na místě mít s nimi soucit, protože se snaží přežít. Po shlédnutí představení jsem zaváhal. Nemystifikuje pan režisér trochu? Jsou podle něj lidé opravdu tak laskaví? Nejsou spíš příbuzní dámy z Fragmentu, která sice prohlašuje, že je-li bohatá, musí chudákům pomáhat, aby jim potom „darem“ vnucovala zašpiněný a děravý svetr? Možná mě to napadlo proto, že Krymovovi, jestliže mluví, není cizí sentiment, v jeho inscenaci však dojímavý cit zadrhává jako někdy zadrhávala filmová páska ve starém promítacím přístroji.
Diváci jsou poučeni, že jde o fragment třetího dějství Čechovových Tří sester, o scénu nočního požáru (režiséra inspiroval i požár jeho bytu v New Yorku). Ve skutečnosti se jedná o volnou variaci. Ti na jevišti jsou jen vzdáleně podobní hrdinům původní hry, z níž zazní sotva pár replik, navíc opatřených uvozovkami. Herec Darius Meškauskas říká, že je doktor, který všechno z medicíny zapomněl, umřela mu pacientka, při operaci srdce omylem rozřízl nemocnému druhou stranu hrudníku, křeče léčil tak, že namaloval pacientovi na hýždě mřížku jódem, a průjem z úplavice se snažil zastavit tím, že postiženému strkal prst do zadnice. Tenhle sebekritický výron do jisté míry cituje Čechovova doktora Čebutykina. Aniž by padlo jeho jméno. Herec je oslovován svým vlastním křestním jménem a oslavován kolegy za báječný monolog, který předvedl. Na druhou stranu není odcizení herce od postavy hry používáno důsledně. Dáma v zeleném, která velmi připomíná Čechovovu Natašu, hned vyčiní režisérovi, že jí do cesty nastrčil dekoraci, je to tedy opět herečka v roli, ovšem herečka, která se prezentuje coby stejně povrchní panička jako Nataša. Zatímco u ní iluze a skutečnost splývají díky „adekvátnímu“ obsazení, v případě hlavní a skutečně dramatické persony, Samanty (oslovované opět jménem herečky), dochází k obdobnému procesu, leč iluzi u ní nic nenaruší. Naopak je povýšena na realitu.
Fragment je Samantina tragédie. Postihne ji série katastrof. První jsou banální a komické. Napřed, obtěžkána taškami, nemůže najít klíč od bytu a musí sbírat i propriety z rozsypané kabely. Potom se jí doma něco ze síťovky vylije na koberec, který se komicky snaží vysušit papírovými ubrousky. Tyhle poruchy jsou předzvěstí požáru, který zachvátí byt, z čehož se pomate a svlékne donaha, respektive do iluze nahoty, neboť má na sobě trikot tělové barvy. Pomoct by jí – dle kolegů – mělo shlédnutí jejího oblíbeného filmu, který se podařilo zachránit. Jde o Nábřeží mlh (1938), romanci s Jeanem Gabinem a Michèle Morganovou. Jenže film se v záběru na Michèle zadrhne, čehož si Samanta zprvu nevšimne a vypráví, že jí tatínek stejný kabát, baret a kabelku, co měla herečka ve filmu, slíbil k narozeninám, umřel však dřív, než mohl slib splnit. Panice propadne, jen co zjistí, že promítačka nefunguje. Opravit ji musí divadelní technik, který nechá rozsvítit v hledišti a buzeruje herce. Po této „civilní“ mezihře projekce pokračuje, Samanta šplhá na plátno, vstupuje do záběrů polibků… Nakonec dostane dar od kolegů k narozeninám, přestože je má až v prosinci: Michèlin kabát, baret, kabelku i samotného Gabina, promítnutého na balicí papír. Celá šťastná, nese si toho milého jako zabalenou, velkou kytici.
Darem je umění, iluze, která je schopna poskytnou naději. Díky Samantě Pinaityté ztrácí ten dar rozměr fikce. Její výkon je (bláznivostí až nepříjemně) věrohodný. Přesně to vystihl Jakub Škorpil v SADařském podcastu Záhledy (18.9.), když řekl, že herečka zůstává emocionálně v roli a zároveň je v ní tak opravdově, jak kdyby to role nebyla.
ZKÁZA A KRÁSA
Je zvláštností inscenace, že se dělí na dlouhou, požárem vrcholící pasáž téměř celou beze slov, a činoherní dohru, která má odlišný, a už tím matoucí ráz. Diváci, kritiky nevyjímaje, ztrácejí orientaci v ději i postavách. Na vině je zřejmě nejasná identita osob na jevišti a neurčitost jejich vztahů, vliv má možná i sugestivní imaginace a efektní, zázračná scénografie první části. Po požáru nastává zklidnění i odliv v soustředěném vnímání publika. Bohužel. Protože se ten defekt – přiznávám – trochu projevil i u mě, vrátím se nakonec k tomu, co bylo na začátku. V mém pocitu je totiž první část inscenací sui generis.
První sekvence: Vidíme hyperrealisticky vyvedenou chodbu pátého patra činžáku: pár dveří do protilehlých bytů, uprostřed šachta s výtahem a schodiště zdola i nahoru. Ozvou se kroky na schodech, z vyššího patra běží slečna s míčem, pár schodů od podesty sklouzne, míč jí vypadne, ale pád vyrovná, míč chytí a běží dolů. Zvuk vyvolává dojem výšky a hloubky. (Výjev s po schodech sbíhající slečnou a míčem se během sekvence několikrát zopakuje.) Z bytu vlevo vyjde pán, v náručí chumel chlupů, malý psík. Pán přivolává výtah, který – soudě podle zvuku a světla – jezdí nahoru dolů, aniž by v patře zastavil. Než se pán vydá dolů pěšky, projde kolem něj mladík se svazkem velmi dlouhých trámků (i tohle číslo se vrátí). Podobně stoupá vzhůru jiný mladík s kyticí, který se posléze vrací, asi odmítnut, neboť kytice mu povadle visí z ruky. Z výtahu vystoupí dívka (Samanta) s mnoha taškami. Když vychází z kabiny, tak zahlédneme, že ve výtahu ještě někdo je. Samanta hledá zoufale klíče, věci se jí z kabely vysypou. Proskáče míč. Bliká světlo. Dorazí žena odnaproti. Teď vidíme, že v kabině výtahu sedí divný maličký pán, snad liftboy. Typ jak od Felliniho. Samanta konečně všechno posbírá, odemkne a vchází do bytu.
Mezihrou je přestavba, kterou sledujeme s úžasem. Jde o dokonalé scénografické lego. Technici rychle rozebírají dekoraci a odnášejí její komponenty, včetně na židli stále sedícího pána z výtahu. Hraje klavír. Když původní dekorace beze zbytku zmizí, přijede zezadu nový „pokojíček“.
Druhá sekvence: Interiér představuje měšťanský salón přeplněný nábytkem, polštáři, poházenými svršky. Nechybí zrcadlo a spousta lamp – stojacích i na stěnách. Ze stropu visí obrovský lustr. Prostor je otevřený do dalšího, velkého sálu. V obou místnostech jsou na levé straně okna. Přijde Samanta, položí tašky, posadí se, vsedě provádí baletní kroky, protahuje údy, dá i nohu za krk. Výraz má profesionálně netečný. Vtom zjišťuje, že něco ze síťovky teče na koberec. Suší to ubrousky. Ozve se hučení. Z lampičky na stěně se začne kouřit. Lustr zabliká. Za oknem se objeví dým a odlesky plamene. První zvolání: hoří, pomozte. Lidé přicházejí. Pomoc hledají i u publika. Plameny vyšlehnou nejprve za okny, pak vzplane i podlaha. Všechno je zakouřené, rudé. Samanta a ostatní zachraňují, počínaje šaty, co je na scéně. Trochu se dusí. Přijde dáma v černém kostýmu, v klobouku a s tabatěrkou. Na okolnosti nedbá. Usadí se, kouří cigaretu. Přisedne k ní Samanta a taky si zapálí. Výbuchy plamene. Blikání světel. Odnášeny jsou boty, lampy, gramofon a na lafetě z gauče i portrét generála, Samantina otce, podložený polštářem. Poslední jsou na řadě koberce. Zvuk tříštícího se skla… Zní klavír, dáma stále kouří, dům se rozkládá. Šílící Samanta se zavěsí na lustr a když seskočí, lustr se zřítí i s kusem stropu. Ticho. Dech.
Obraz destrukce je dokonalý, a přesto se nejedná o ryzí iluzi. Výjev z patra činžovního domu má po stranách škvíry, kterými vidíme, jak se za dekorací chystá herec ke svému výstupu, všimnout si taky můžeme, že stěny domu jsou z kašírované látky. I plameny nehoří: jsou ze vzdouvající se, ohnivě osvětlené látky. Zcizující je pochopitelně oslovování diváků, ale iluzivnost iluze nejzřetelněji demonstruje přestavba. Ta zároveň ukazuje, že zkáza (realita) může být na divadle (v umělecké iluzi) zázračně krásná, přitažlivá. Bezděčně si třeba uvědomíme, že i skutečná zkáza má pro nás svou přitažlivost, že je pro lidi, zvláště, jsou-li jen diváky, sexy. Což je děsivá pravda.
<Fragment Krymova a jeho týmu připomíná Zdání života, které uvedl Kornél Mundruczó před sedmi lety v Proton Színház (tentýž rok o inscenaci do SADu psala Martina Ulmanová a o dva roky později byla na programu plzeňského festivalu, tam pod titulem Zdánlivý život). I tehdy šlo o scénografický nápad. Realistický, do detailu vybavený byt se pomalým otáčením jeviště o 360 stupňů měnil před očima diváků v rumiště. Nás v publiku ta naživo předvedená zkáza fascinovala. Nejsem schopen odhadnout, zda jde o trend divadelní, videa z katastrof jsou trendy bez debat. Z čehož možná vyplývá, že víc než laskavost, je člověku do vínku dána voyeurská perverzita.>
FOTOGRAFIE Z PLZEŇSKÉHO PŘEDSTAVENÍ: JAROSLAV PROKOP japro@volny.cz
