Při příležitosti dnešního a zítřejšího představení Vzpomínek na Togoland v Divadle Alfred ve dvoře se vracím k článku, který jsem napsal a v SADu vydal před vznikem blogu Když se láme chleba (5/2021). Hodil by se totiž do něj, a to jako inspirace k úvaze nad typicky českým mystifikováním a zároveň jako ukázka jeho necimrmanovské formy, kdy mystifikace umožňuje svobodně mluvit o vážném tématu, zde o našem latentním kolonialismu, potažmo rasismu. Tato forma je mi i osobně velmi blízká a v jejím duchu byly taky psány všechny fikce (ať už moje nebo Miroslava Petříčka) vydávané několik desítek let v SADu. Viz i Imerzivní fikce, Když se láme chleba, 20.7.2022:
IMERZIVNÍ FIKCE
