INSPIRACE JEDNATŘICÁTÁ: Michaela Zakuťanská: Tí druhí, režie a hudba Jozef Vlk, scéna Ján Ptačin, pohybová spolupráce Stanka Vlčeková, hrají Lenka Barilíková a Kamil Mikulčík, Offline, Prešov (Slovensko), premiéra 27.10.2022 (psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Dotyky a spojenia, 24.6.2023)
ŽENY A MÝTY
Ani má čtvrtá, poslední inspirace z martinského festivalu není tradiční drama a činohra. Tí druhí souboru Offline je kolážovitý útvar, kde texty Michaely Zakuťanské splývají s citacemi (Dalajláma, Thomas More…). Kdo chce, může mezi nimi nalézt i vtipnou repliku na reakce kritiček popuzených mužským feminismem Lukáše Brutovského v Iokasté (30): „Ženy chcú byť ľúbené, nie aby ich muži chápali.“ Zároveň je pro práci Zakuťanské s výpůjčkami charakteristické, že okřídlenému aforismu Oscara Wilda dodává ironii díky úpravě. Wilde neříká, že ženy „chtějí“, ale že „mají“ být milovány. Výsledek posunu je dvojsečný. Ironie se týká žen, když to „chtějí“, i mužů, když to o nich šíří. Autorka, která do značné míry naplňuje sen o ženě píšící o ženách, není stranická. Anebo se těch posunů dopouští nevědomky, v tom případě je její nestranickost nejspíš podvědomá. Já však myslím, že ví, co dělá, a že tak činí záměrně trochu skrytě. Na první dobrou si málokdo (mě nevyjímaje) úprav všimne. Jen možná trochu (jako já) znejistí a začne pochybovat a váhat, co lze brát za bernou minci a čemu vůbec věřit. Nakonec, a třeba dlouho po návštěvě představení (jako mě), diváka napadne, že právě vyvolání té nejistoty a pochybností je cíl tvůrců. Že témata typu práce v korporátech nebo protipandemická nařízení, abych zmínil něco z toho, co přijde na přetřes, nejsou nejdůležitější.
Ti druzí postrádají konflikt či skutečné dramatické situace, a jediným dějem je „rituál“ divadla, jevištní událost. Místo pravých dialogů převažují dialogy formální, přednášky či instruktáže, při nichž první postava (Žena) promlouvá a druhá (Muž) se nechává poučit. Z té disproporce vyplývá i kdo hraje – doslova – prim. Také to je ovšem matoucí, neboť ani téma moci a nadvlády není extra důležité.
Ač se ke slovu dostane řada postav, vidíme pouze Ženu a Muže, herečku a herce, a všechny hlasy, které slyšíme, patří jim, Lence Barilíkové a Kamilovi Mikulčíkovi. Leč poznat to nemusíme. Repliky znějí z nemalé části z nahrávky a ty, které jsou řečeny naživo, amplifikují mikrofony. Cílem hlavně jejího hereckého a mluvního projevu není činoherní věrohodnost, nýbrž specifická, ani ne umělecká, spíš „umělá“ a groteskní recitace, doprovozená praskáním, šumy, tóny i tanečními, virtuálními, neboť nereálnými, robotickými gesty a pohyby. Recitace se střídá se zpěvem, pročež by tvar bylo možno – po vzoru Terra Apathy (28) – prohlásit za oratorium. Jako se do často dystopické fikce promítají asociace z aktuální reality, mísí se ironie s aktivistickou angažovaností. Co je míněno s nadsázkou a co vážně, je nerozpoznatelné. Podobně nelze odlišit pravdu a fikci. Opět asi nepůjde o náhodu. Ta neodlišitelnost a vyplývající nejistota jsou témata, která nahlížíme, i problém, který nás chtě nechtě bytostně trápí. Aniž bychom si jej museli uvědomovat. Vědomě se klidně můžeme – životem i inscenací – jen dobře bavit. Já se bavil. Až se zpožděním pro mě ta vrchní, čistě zábavná, pastelová vrstva zprůsvitněla a já skrz ni uviděl plochy temnějších barev.
Přestože hra nemá svůj příběh (autorka soudí, a já s ní souhlasím, že jsou dnes lidé příběhy zahlceni), téměř v každém svém obraze něco vypráví. A jde o historie zvláštní. Na počátku je to alternativní vznik světa, apokryfní Genesis (připomíná poslední výpravu z Lemovy groteskní Kyberiády): u Zakuťanské „prvbozi“ stvořili virtuální trenažér, kde úkolem lidí je řešit božské otázky a tím stoupat výš a výš. Následuje zasvěcení do života v korporátní rodině, utopickém, kapitalisticko-komunistickém společenství, které prý produkuje zisk a štěstí. V dalším biblickém apokryfu je řeč o dobách, kdy lidé hovořili jedním jazykem, což popudilo Hospodáře, a ten na zem seslal informační chaos a informační válku. Dále se dozvíme, že se po staletích otevřelo „šeptací okno“ <šeptací okno při chatování umožňuje mluvit jen s někým z „místnosti“>, jemuž lidé sdělují, čeho všeho se bojí. Po dotazu, zda to dopadne dobře, stihne okno říct, že věci nemohou dopadnout dobře, pokud…, načež se na příštích 144 let zase zavře… Že se pořád objevují či naznačují mytické příběhy, nás nejspíš napadne se zpožděním. Až když je představení téměř u konce, zazní antický mýtus o androgynech a nám dojde, jak byl pro inscenaci zásadní. Androgyni jsou ti titulní druzí, hrozivé, mohutné bytosti složené z obou pohlaví, které měly dvě tváře i dva páry rukou a nohou. Byly natolik zpupné, že se odvážily zaútočit na bohy. Tehdy je Zeus rozetnul. Od té doby hledají svou druhou polovinu. <Během prázdnin – v době úrodné na novinářské kachny – se objevila zpráva o hlubokomořské rybě, která, když svou druhou polovinu najde, s ní doslova splyne, rozpustí se v ní. A já si řekl: U Dia, tak přece…>
Příběh mýtu sice vyslechneme na sklonku představení, projektuje se však do něj od počátku. Na scéně je – kromě mikrofonů na stojanech – pouze vana, do jejíchž vod se nejprve herec a posléze i herečka noří. Zůstávají oblečení, jinak by údajně byla voda kontaminovaná, nakažlivá jejich špínou (Muž, první v koupeli, si musí nasadit i koupací čepici a stáhnout ji přes hlavu až pod nos). Jejich počínání není zrovna erotické. Nosí unisex černé kalhoty a bílé košile a byť začnou – ještě na souši – v objetí, žijí jen gestickým tancem svých „odtělesněných“ rukou. Podobně později – už ve vodě – zatančí nad hladinou jejich nohy. Myslím, že ony kreace mají zjevit, že ač Zeus umístil záměrně pohlavní ústrojí rozpůlených androgynů dopředu, cílem není samo splynutí těl. Hlavně se jedná – v tom tkví autorčina inovace – o spojení též vedví rozetnuté duše.
Legenda o androgynech nepochází z Homéra, kodifikátora antické mytologie, nýbrž ze Symposionu od Platóna, jenž jej předkládá coby vyprávění Aristofana. A Platón – jeho Faidón – je citován i v úplném závěru. Zde Sókrates ve svém posledním dialogu s přáteli, tedy než sám na sobě vykoná trest smrti, líčí Podsvětí, kam přicházejí duše zemřelých, kde jsou souzeny a odkud se po čase vracejí k zrození nových živých tvorů. V tu dobu už Muž a Žena splynuli, přivedeni ke své duchovní polovičce „energetickými vlákny“ (zeleným a červeným laserovým paprskem). Před Hlasem, který je vedl, odsouhlasili, že se spolu chtějí opravdu hned setkat, načež zazněl titul ruské pohádky Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co a došlo na Faidóna. I věty z něj byly sdělovány hlasem z nahrávky. Ozýval se dlouho ve tmě. Potom se v bledém modrém světle objevila vana a my spatřili, že Muž a Žena leží spolu pod hladinou. Jak v hrobě, který je i „plodovou vodou“ plnící mytickou propast, Tartaros.
Úplný horor. A přesto je inscenace Ti druzí žánrem spíš podivná, tanci a zpěvy doplněná a jak už řečeno i zábavná komedie. Asi ne nadarmo i Thomas More – autor slavné Utopie – prosí ve zde zazpívané modlitbě Boha o zdravé tělo i smysl pro humor. Že ona komedie končí smrtí nejspíš diváka ani nenapadne. Podobně, jako když slyší titul kuriózně pojmenované ruské pohádky. Musel jsem ji vyhledat a přečíst, abych si uvědomil, že v příběhu příbuzném naší Zlatovlásce chtěl král titulním úkolem hrdinu zničit, hrdina však úkol splnil tím, že královi přinesl smrt. Navíc u Sókrata, kterému patří poslední slovo, je smrtelné pouze tělo, ne duše. Ta se znovu ztělesní, povstane z vod. Stejně tak se z vany za potlesku vynoří i herci k děkovačce.
POCHYBUJI TEDY JSEM!
V mýtech můžeme nacházet pohádku, metaforu i absolutní pravdu: tak chápou věřící příběhy svých svatých knih, a tak přijímají přátelé i Sókratovo učení o nesmrtelné duši. Zakuťanská však do úryvků z Faidóna vložila i pasáž o třech soudech nad mrtvými (soudech svědomí, předků a Boha). Ta pasáž mi přišla nesouladná, „podezřelá“, až jsem se autorky zeptal, odkud pochází. Dozvěděl jsem se, že do Platóna vsunula citaci z tzv. Slovansko-árijských véd, vydaných na Slovensku pod názvem Knihy svetla. Nevím, zda Zakuťanská věří v pravost původně rusky publikovaného spisu, mně se pravděpodobnější zdá názor, že jde o falzifikát. Pravda a lež začnou splývat. Sousedství pravého historického pramene a podvrhu tedy v důsledku zpochybňuje i důvěryhodnost Sókratovy teze.
Z představení jsem si nakonec odnesl hlavně otázky. Co je pravé a pravdivé? Jsme schopni to poznat? Nebo každý někdy uvěříme falešným prorokům, dezinformátorům a dezolátům? Či jimi – třeba nevědomky – sami jsme…? A otázka v souvislosti s „lámáním chleba“ kardinální: Máme pochybovat, být stále „bdělí“? Nebo se chovat podle rady, kterou nám předává v inscenaci „televizní“ píseň Tell a vision: nepřemýšlet, spát? Nebo – to je třetí možnost, k níž Offline inspiruje – překonat svou skepsi a, i když se rozum vzpírá, uvěřit v nesmrtelnost duše.
<Abych alespoň maličko doplnil svou úvahu o ukázku, zacituji úryvky ze scény, v níž „šeptacímu oknu“ lidé říkají, čeho všeho se bojí. Muž a Žena se na střídačku vynořují z vany a lapajíce po dechu chrlí své obavy: „Bojím sa, že spadne bomba a bude po všetkom. /…/ Bojím sa, že človek človeku bude vlkom. / Bojím sa dronov. / Bojím sa, že už nikto nikdy nedvihne oči od mobilného telefónu. /…/ Bojím sa, že ma znásilnia. /…/ Bojím sa, že mám málo rád svoje deti. / Bojím sa, že zavrú nákupné centrá. /…/ Bojím sa, že prídu na to, že si myslím niečo iné ako sa píše. /…/ Bojím sa, že budú horieť čarodejnice. /…/ Bojím sa, že to nedopadne dobre.“>
P.S.: Po zveřejnění tohoto článku koresponduji s Michaelou Zakuťanskou. Řeč přišla i na Modlitbu Thomase Mora: „…tento text som objavila v jednom komentári na internete, kde bolo napísané, že túto modlitbu daroval pápež nášmu vtedajšiemu premiérovi Hegerovi. Nikde inde som však túto informáciu nenašla, takže neviem, či to je pravda.“ Podíval jsem se tedy a zjistil, že papež má tuhle modlitbu rád, a to i když ví, že nejde o dílo Mora, nýbrž o modlitbu sepsanou v jeho stylu. Autorem je dle Vatikánu Basil Webb (1898-1917), Brit, který zahynul ve svých 19 letech při bitvě na Sommě. Tak se to píše na Vatican News ze dne 26.6.2020. Což by mohl být v mém textu další důkaz nejistoty, kterou máme, když zvažujeme, co je a co není pravé a pravdivé. Ta modlitba není, co se autorství týče, pravá, ale minimálně pro papeže Františka je pravdivá.
