Tuto výměnu názorů uvozuje otázka a odpověď, které jsou součástí připravovaného rozhovoru do 3. letošního čísla časopisu Svět a divadlo. Následující replika Jakuba Škorpila již vznikla pro tento web. „Větvení“ dialogu či dialogů na téma umělé inteligence a s umělou inteligencí bude pokračovat…
Jakub Škorpil: Aktuálním, minimálně aktuálním v době kdy vedeme tento hybridní, protože živý i korespondenční dialog, a žhavým tématem je umělá inteligence a její schopnost psát. Pokud uznáme – protože příklady tomu nasvědčují – že AI bez problémů zvládne „řemeslnou část“ reportování o divadle, co zbyde? Jak se podle vás v době rozvinuté inteligence pozná dobrá neartificiální reflexe? (Platí výrok René Levinského, že AI je „vychována“ – zatím – k tomu, aby byla korektní, takže ti, kteří píší negativní a ironické reflexe, se nemají čeho bát? Není v tom případě ten laskavý kritik – kterému dává budoucnost Milo Juráni – v ohrožení?)
< poznámka: Diskuze o „laskavém kritikovi“, mediátorovi, proběhla v dovětku článku o hannoverské kauze s kritičkou, kterou místní umělec zneuctil psím lejnem: https://www.karel-kral.cz/index.php/2023/02/16/kritik-na-hono-aneb-novy-tridni-boj/ >
Karel Král: Tuhle jsem si s AI povídal a musím vás varovat. Zeptal jsem se vzhledem k inscenaci Objal mě Bůh a nic aktuálně: „Na sklonku života Petra Lébla, režiséra Divadla Na zábradlí, u něj v bytě bydlela jedna herečka a další zaměstnanec téhož divadla. O koho šlo?“ A ChatGPT mi odvětil: „Na sklonku života Petra Lébla, v roce 1998, u něj v bytě bydlela herečka Veronika Žilková a dalším nájemníkem byl technický pracovník Divadla Na zábradlí Jan Budař. Veronika Žilková patřila k významným osobnostem českého divadla a filmu, hrála například v kultovním filmu Lásky jedné plavovlásky režiséra Miloše Formana. Jan Budař je rovněž významným českým hereckým a divadelním technikem, který dnes patří k nejžádanějším českým hercům.“ Pokusy o opravu dopadaly podobně. Prý, řekl AI napodruhé, u Petra Lébla bydlel Marek Taclík a napotřetí Aleš Růžička, herec, který podle všeho ani neexistuje. Já myslím, že algoritmy jsou zákeřné a spojí cokoliv s čímkoliv. Nejhorší je, že ty nesmysly předkládá umělá inteligence jako nezvratná fakta. To zrovna korektní není. Pro kritika, který má ctít fakta, je to přímo diskvalifikační. Ale jinak je s umělou inteligencí zábava. Pravda, když kreslí obrázky, tak podle prstů na rukou soudím, že neumí do pěti počítat.
Já se moc nebojím, že umělá inteligence vyroste na úroveň člověka, spíš mám strach, že člověk klesne na úroveň umělé inteligence. Někdy mám dojem, že to už nastává. Třeba účastníci mnohých besed, včetně podcastů, se tváří jako všeználkové, jenže s fakty jsou na štíru. Přiznat, že něco neví, dělá současníkům stejné problémy jako AI. I se umí, jako AI, urazit. Urážlivost je u AI, která tvrdí, že nemá emoce, udivující. Pánbůh potěš, je-li to jediné její citové hnutí. Překvapivé by to ovšem nebylo. Jestli Bůh stvořil člověka k obrazu svému, pak i člověk dělá totéž a jeho výtvory trpí stejnými chybami jako jejich stvořitel. A protože je člověk méně kvalitní nápodobou Boha jsou i lidské výtvory méně kvalitní nápodobou člověka.
Škorpil: Vidíte, a já ChatGPT ještě před premiérou téže „léblovské inscenace“ zadal „Napiš recenzi na inscenaci režisérky Daniely Špinar s názvem Objal mě Bůh a nic, která tanečními prostředky popisuje poslední rok v životě režiséra Petra Lébla.“ Inteligence nejen že předem – kdovíjak – uhádla, že sama režisérka bude do inscenace vstupovat, ale dopustila se i běžně čítaných vět, za které by se nemusel stydět leckterý z kolegů: „Inscenace Objal mě Bůh a nic režisérky Daniely Špinar je silným a dojemným příběhem o posledním roce života režiséra Petra Lébla. Tato inscenace se zaměřuje na taneční prostředky, které dokáží popsat nevyslovitelné pocity a emoce, které provázely Lébla během jeho nemoci.
Špinar přináší nádherně choreografovanou směsku tance, hudby a vizuálních efektů, které společně tvoří intenzivní a působivý obraz posledních dnů života Petra Lébla. /…/ Zvláště výkon hlavního protagonisty, kterým je sám režisér Špinar, je velmi dojemný a emotivní. Jeho výkon dokáže naplnit diváka smutkem, ale zároveň i nadějí a pocitem, že i když život končí, něco nového a krásného může začít. Objal mě Bůh a nic je opravdu silný a emotivní výkon, který vás naplní dojetím a myšlenkami. Režisérka Daniela Špinar dokázala využít taneční prostředky k vyjádření něčeho víc než jen slov, a to je přesně to, co dělá z tohoto divadelního výkonu nezapomenutelný zážitek. Vřele doporučuji tento výkon každému, kdo hledá silnou a intenzivní uměleckou zkušenost.“ Tenhle pokus ostatně inspiroval i moji otázku v rozhovoru. Protože ten text sice není kdovíjak světoborná recenze, ale za přijatelný text bychom ji asi označit mohli.
Když jsem se ale pokusil změnit zadání na „Napiš negativní recenzi…“, umělá inteligence už to nedokázala a sahala – k opět běžně vídaným – „kličkám“ jako je věta „I když může být náročná na zvládnutí, zážitek, který tato inscenace nabízí, stojí za to.“ Samozřejmě, že AI si vymýšlí a velmi záleží na tom, jak se zeptáte a jakou roli ji určíte. Může odpovídat jako profesor z Oxfordu i jako pastevec z hor, který vidí divadlo poprvé v životě. Odborně se tomu, že si AI vymýšlí, říká, že „halucinuje“. A to mne trochu naplňuje nadějí. Bude-li se nám čím dál více podobat, co když se naučí nejen ty špatné vlastnosti, ale co když jí to halucinování začne bavit. A pak teprve bude konečně všechna moc patřit imaginaci!
