INSPIRACE ČTYŘIADVACÁTÁ: Šibřinky, autorský tým: Jan Dörner, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Veronika Švábová, Leoš Kropáček, Nataša Mikulová, Vojtěch Procházka, Václav Kalivoda, Jan Kalivoda, Jonáš Svatoš, Jakub Hybler a další, (následující informace jsou jen o letošní verzi) herci: V.Švábová, T.Procházka, J.Dörner, Vojta Švejda, Adam Páník, Matěj Šumbera, Hana Lundiaková, Anežka Kalivodová, Vavřinec Němec, Miroslav Kochánek a Ladislav Čumba, hudba: Vojtěch Procházka, Marcel Bárta, Jan Chalupa, Milan Tichý, Václav Šrámek a V.Kalivoda, foto: Anna Baštýřová, malíři: Vojtěch Horálek, Martin Tůma, Berta Doubková a Anastasiya Atapina, technika: Jonáš Svatoš, Šimon Janíček, Ondřej Růžička a J.Kalivoda, inspice: Milena Dörnerová, Handa Gote research & development, 17.2.2023 (Alfred ve dvoře)
LEPŠÍ NEŽ DIVADLO
V osadě, kde máme chatu, je zvykem o víkendu sedět u ohně, pít a bavit se tu historkami, tu zpěvem za doprovodu kytar. Při jednom takovém posezení se na mě po doznění písně obrátil soused a povídá provokativně: To je lepší než divadlo, viď?! Nehádal jsem se. Těch zábav se účastním jen občas, s údivem ovšem i na dálku sleduji zcela pravidelný, ani covidem nenarušený opilecko-kulturní společenský život. Je to – zdá se mi – bezkonkurenčně nejoblíbenější venkovská forma víkendového vyžití, zpestřovaná oslavami narozenin či třeba soutěžemi hasičů. Čím je natolik přitažlivá, že všechno trumfne, ptám se sám sebe řečnicky, a hned si odpovídám: Asi tím, že spolu s alkoholovým opojením nabízí sounáležitost při „akci“, kde každý může kulturu, která je lidová (ne vysoká a hoch nóbl), konzumovat i být jejím aktérem, bavičem, zpěvákem, tanečníkem… anebo striptérkou jako ta paní, která plavbu na voru po Vltavě (provázenou i při pandemii společným pitím piva z jednoho džbánku… taky jsem si, přiznávám, přihnul) doplnila o výstup nahé nymfy. Na divadle lze zažít něco podobného pouze výjimečně. Já si stejně užil při Šibřinkách, které jednou za uherský rok uvádí v Alfredovi ve dvoře Handa Gote s kamarády. Byl jsem na nich teprve letos, ale všechny předchozí provedení jsem ex post poctivě zkouknul na záznamech.
Jde vždy o svátek, jenž si uchovává původní, rozdováděně-sokolský ráz (však používání staročeského slova šibřinky oživil Miroslav Tyrš). Podstatná je živá dechovka, pití piva a konzumace různých kulturních atrakcí. Divadlo není podmínkou a podmínkou není ani významnější téma, byť obojí u Handa Gote nalezneme.
Tak v praverzi Šibřinek, které v roce 2016 ještě nesly název Kdož sú boží bojovníci, jsou tématem dle slov marketingu „postkolonialismus a včerejší vize budoucnosti“. Snad už byl ve vzduchu mystifikační počin zvaný Togoland (viz Zpověď kolonialisty, SAD 5/2021, ke stažení i na https://www.karel-kral.cz/index.php/archiv/texty-2/texty/). Ústřední byla scénka, při níž se trojice českých sportovců vzájemně vyznamenává, načež za štěkotu psů uloví černocha z kabaretu, což je klasický blackface, načerněný až na bílé rty a tančící v bílých rukavičkách. Vítězně se nad ním, spoutaným, fotí se zbraněmi v rukou (nechybí ani husitský řemdih). Velmi nenápadně se tím naznačí, že naše sokolské „zdravé tělo“ pramenilo z téhož sportovně-vojenského ideálu jako německý nacionalismus. Po mnoha jiných číslech, mezi nimiž je např. taneček na pitvorně elektronicky reprodukovanou Dvořákovu Humoresku nebo zběsilý videoart z českých pohádek, dojde i na zpěv u nás léta populárního a populárně parodovaného songu o těle černého Johna Browna (à propos: existuje i verze skupiny Ortel, dle níž pod bičem otrokáře žil muž český).
Navazující, o dva roky mladší verze, poprvé pojmenovaná Šibřinky, se dle sleevnote věnuje „objevování temné strany češství, lidových zvyků, folklóru i drobných sekulárních rituálů“. Ona „temná stránka“ připomíná umatlanou směšnou sebevážnost aktérů Formanova Hoří, má panenko. Výchozím „příběhem“ je zabijačka: člověk v masce čuníka je naháněn řezníkem s hitlerovským knírkem a palicí na dlouhé násadě, prase je zabito i pojídáno (přesněji jsou pojídány párky, kterými je vepř opásán). Kromě muziky samotné se dočkáme i pokusu o přednášku Pavla Klusáka o dechovce. Klusák přednáší a přítomná televizní moderátorka souběžně hlasitě líčí, o čem přednáší, čímž přednášku dokonale a dokonale směšně ruší. Pořádková služba však vyvede místo ní Klusáka… Vedle tohoto povedeného čísla se objevila plejáda hudebních vystoupení, hlavně – propagací slibovaná – „rozvrzaná“ a místy rovnou free dechovka, kterou střídalo i zcela falešně hrající rockové uskupení zvané Smrt mouchy a vše uzavřela Modlitba pro Martu, jejíž hudební doprovod byla už čirá kočičárna.
V tanci k Humoresce (doprovázený v roce 2018 pozounem), jenž skončil záchvatem kašle a zhroucením tanečnice, je možné nalézat jasnozřivou předzvěst věcí budoucích. Ve verzi Šibřinek z pandemického roku 2021 špikují nyní výrazně vlasteneckou veselici návody, instrukce a jiná poučení. Slepý flašinetář zpívá Hej, Slované – vlajkonoši přinášejí fábory s českými symboly, ani zvětšená dvacetikoruna s husitským výjevem nechybí – ozvou se fanfáry z Libuše – konferenciér mluví o povinnosti mít nasazené roušky a žádá, abychom „dodrželi zásady bezpečnosti a při té příležitosti se dobře bavili“, načež se věnuje národním rekordům v pití piva a gamblování – „co skrývá krás ta nejhezčí má vlast“, zpívá se v dechovce – dojde na protipožární pokyny – sbor v dresech Slušných lidí zpívá, že bejvávalo dobře atd., atd. Během toho exekutoři (Slušní lidé) olepují svými cedulkami vše, na co narazí, nevyjímaje český státní znak a diapozitivy, kterými chtěl doprovodit přednášku o lidových písních Ladislav Čumba, leč pohořel jako minule Klusák: on proto, že žádný z projektorů, byť jich byla fůra, nefungoval, zato exekutor byl neodbytný. Nebyla to jediná porucha. Poruchy (i nemoc je porucha) byly nejvnitřnějším tématem této slavnosti. Týkalo se to opět i rockové hudby, když punková opera Školníkův byt skupiny Klizma (příbuzné Smrti mouchy), byla doslova strašná a při své půlhodinové stopáži i nekonečná. Jinak a podobně děsivá byla i osmdesátková popka vlastní výroby, která přinesla povědomé melodie i slova, např. slogan „nebýt sám je lék“ coby řešení pandemie.
Ani letošní, čtvrtá verze Šibřinek nebyla kopií verzí minulých, byť z nich leccos zopakovala. Nezmizel potutelný přístup k národní selance, konkrétně např. tombola (díky za keramický košíček s umělým ovocem) a mnohé očekávatelné i nečekané dechovkářské fláky. Mně se neodbytně vrací verze znělky k animovanému Mikešovi: tam ji hrají zvířátka a zpívá, rozuměj štěká, pejsek, v Alfredu ve dvoře a v chlapsky tvrdém provedení získal song a štěkání na agresivitě. Což ladilo s opět přítomnými nacionálními, byť už ne tak aktuálně náckovskými odkazy představovanými minule Slušnými lidmi. Národovectví chodí se selankou v páru. V komicko-lyrickém úvodu s flašinetářem, jehož nástroj nehraje, leč vrže jak vrabec, s rozhazováním ptačího zobu a s výstupy ptačího muže, nahého až na roušku a chodícího v předklonu, s rukama-křídly složenýma na zádech, bylo lze číst i náznak skutečnosti, že jsme národ pěkných ptáčků. Z nich se snadno vyklubou hádaví Naši furianti, papalášové okresního formátu, i s činovníkem-pytlákem, který se nedovede ubránit lovecké vášni (v tomto směru letošní Šibřinky předběhly kauzu kancléře Mynáře a vystřílené lánské obory). Místní obyvatelstvo doplňuje hloupý Honza, který se rád plete pod nohy světovějšímu panstvu. To zde reprezentuje František Josef. Live painting císaře pána coby jezdce instalovaného v sedle na štaflích byl v mých očích nejumělečtější akcí představení. V procesu malířské obdoby live cinema jsem se zaujetím sledoval vznikající červeno-modrou malbu postavy na koni, který posléze změnil identitu, když štětec v malířově ruce učinil z koňské hlavy hlavu zajíce (jistěže toho zastřeleného a pak i vycpaného). K souboru národních typů patří mnozí umělci, nejen výtvarníci a muzikanti (specialitou těchto Šibřinek jsou tzv. nezávislí a pro mě též těžko snesitelní písničkáři). Na scéně se objevuje klaun žonglující s jogurty, pórky a pytlíky mouky, nedbaje, že mu to padá a že z toho na podlaze vzniká pěkný čurbes. Dlouho vyhlížen je i bavič, tedy Ladislav Čumba, jehož dlouhé, zmatené hledání divadla sledujeme ve filmové projekci. Nakonec dorazí a dřív než showmansky odmoderuje tombolu, naučí přítomné českou besedu, naši taneční odpověď na polskou polku. Tomuto demonstrovanému souladu předchází jeho rub, v Čechách zlidovělá (vzpomeňme na řadu obrazů Josefa Lady) hospodská rvačka vyvolaná tentokrát soupeřením dvou kurýrů jídla. Ta proběhne o přestávce, takže z ní vidíme až následky, kulhající figury a tváře olepené náplastmi. Bojovný duch ovšem dostane poslední slovo, neb konec patří Sokolíkům, dlouhé písni Františka Kmocha. Smysl textu, dopsaného prý později v americké sokolské diaspoře, mi trochu uniká, zůstává výhružný tón: „…Sokola zavolej od slovanské brány, on ti dopomůže zahnat naše vrahy. Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří, a pak provoláme sláva naší vlasti!“ Žasnu, že si už ten kus s chytlavou melodií neadoptovali naši současní slavjanofilští „vlastenci“.
V Alfredovi ve dvoře je agresivní vlastenčení jednou z ironizovaných stránek národní povahy a ironie je všudypřítomným odstínem produkce, jež si současně zachovává ráz potlachu sbratřeného osazenstva. Temné tóny a stíny nebrání pocitu, že pospolu jsme v zásadě happy, stejně jako vesničané v Prodance i ti na dnešním venkově. Proto si i divák, který jde lehce podroušen po produkci domů, rád zanotuje slova, která jsou mottem Šibřinek, že „jenom ten jest vpravdě šťasten, kdo života užívá”.
SVÁTEČNÍ SVÁTEK
Z divadelního hlediska spočívá kouzlo Šibřinek nejen ve zcela uvolněném (a taky roztříštěném) tvaru lidové zábavy. Důležitá je i její slavnostnost. Zatímco festivalů, které by měly představovat svátek, probíhá v Čechách tolik, že je pomalu svátkem, když žádný festival není, tahle událost si uchovává svou výjimečnost. Mám osobně dojem, že pokusů o dodání puncu vzácnosti přibývá a tuším, že jich dál přibývat bude. Je-li něčeho (jako i divadelních představení) moc, zájem opadá, stoupá naopak, když se to něco stane vzácností (což platí i o divadle)… Navíc kvůli pandemii, válce a krizím ekonomické i ekologické povahy se může vzácností stát i divadlo.
