POZNÁMKA K CENÁM DIVADELNÍ KRITIKY
Podíval jsem se na záznam předávání Cen divadelní kritiky za rok 2022 a poslechl si diskuzi v podcastu Záhledy. Jsem poněkud rozpolcen. Předávání se mi upřímně líbilo a diskuze mě tím, co jsem v ní postrádal, inspirovala k napsání následujících řádků.
Při hodnocení ankety a Cen divadelní kritiky se říkává, i v diskuzi něco z toho zaznělo, že v nevýhodě jsou inscenace mimopražské, ty, co měly premiéru na začátku roku (protože na ně kritici zapomněli) i ty uvedené až na konci roku (protože je kritici ještě neviděli), inscenace, které se hrály málo (třeba opery), inscenace, kterým kritici nerozumí, tak na ně nechodí (třeba zase opery), inscenace, které se neobjevily na nějakém uznávaném festivalu atd., atd. Jsou to vady, které lze konstatovat, ne napravit. Nepomůže kuloárové rozhodování akademiemi a jinými porotami. Ty jen tu nespravedlnost, k níž při udílení uměleckých cen dochází, utopí v mlhách.
Divadelním kritikům se zároveň vyčítá (a vyčítají si to i vzájemně), že nestihli vidět všechno. Moc se nebere v úvahu, že nemohou. Konstatováno je, že kritiků hlasuje víc než dřív (ano: zhruba dvakrát), ale nemluví se o tom, kolik přibylo od dob, kdy anketa vznikla (tedy od roku 1992), premiérovaných inscenací. Hádám (staré ročenky po ruce nemám), že jich je čtyřikrát, pětkrát víc. V roce 2019 jsem napočítal tisíc premiér za rok. Právě odtud podle mě pramení prohlubující se problematičnost hry na nejlepšího.
Ze zvědavosti jsem si udělal letmou statistiku. V prvních pěti letech ankety hlasoval – jak řečeno – zhruba poloviční počet kritiků než dnes, jejich shoda však byla velká. Vítězné inscenaci dávala obvykle hlas nadpoloviční většina, v roce 1995 to bylo pro Pitínského Sestru úzkost dokonce 24 kritiků ze 34 (tedy rekordních 71%), o rok později pro taktéž Pitínského Ritter, Dene, Voss 28 kritiků ze 44 (64%) – nikdy jindy vítězná inscenace tolik hlasů nedostala. V tomto století se poměry změnily. V roce 2012 hlasovalo pro vítěznou inscenaci 12 ze 78 kritiků (27%), v roce 2017 šlo o 10 kritiků z 80 (12%) a v roce 2022 kritiků 13 z 84 (15%). Z těch čísel myslím jasně vyplývá slábnoucí výpovědní hodnota sčítaných hlasů. Pořadí, které nikdy zcela nevypovídalo o kvalitě inscenací (nyní to jen platí zjevněji), už nevypovídá ani o společném názoru kritiků na divadlo své doby. Klidně by se mohlo stát, že dva kritici, byť chodí do divadla pilně a vidí dejme tomu každý 130 představení za rok, soudí na základě zcela odlišné divácké zkušenosti. Nehledě na osobní vkus se nemohou shodnout, protože každý z nich viděl jiné inscenace.
Snad by to tak nevadilo. Jenže vyhlašování, která inscenace a který výkon je nejlepší, není jen s radostí sdílenou hrou (jak se mohlo z letošního ceremoniálu Cen divadelní kritiky zdát). Je i bojem o prestiž, který jeho aktéři berou smrtelně vážně, byť tuší, že není proč.
