Milan Forman – 17.2.1950, Miloš Forman 18.2.1932
Loni v létě jsem na požádání Petra Fischera napsal článek o Divadle bratří Formanů. Pravým adresátem byl Jiří Fajt a text vyšel německy v novinách vydaných k drážďanské České sezoně. Článek vyvěšuji u příležitosti dnešních narozenin Milana Formana a zítřejších Miloše Formana.
Karel Král
V umění to děti slavných předků nemají lehké. Jsou s nimi srovnáváni, ba co hůř, sami se s nimi srovnávají. Není ani divu, že takový potomek příbuznost mnohdy raději nepřipomíná, je dokonce na zmínky o ní alergický, třeba jako James Thiérrée, jenž prý, když padne na tiskovce dotaz na jeho dědečka, Charlie Chaplina, zvedne se a odchází, i když k mindráku nemá důvod (jsem přesvědčen, že by na něj byl dědeček hrdý, možná by i zpětně poděkoval své nejmladší dceři, že pohrdla vyšlapanou cestičkou k dobrému filmařskému bydlu a dala přednost nejisté existenci v rodinném cirkusu).
O Thiérréem mi s pochopením vyprávěl Petr Forman, dodal ale, že s bratrem Matějem se podobnými problémy netrápí. Možná proto ne, že měli se slavným tatínkem společný smysl pro humor a správnou míru, což se přímo symbolicky projevilo při jejich jediné spolupráci. V roce 2007 na jevišti Zlaté kapličky, tedy rovnou na největší, první scéně pražského Národního divadla, po více než 40 letech od původní premiéry a tehdejší televizní verze (tu Miloš Forman spolurežíroval) uvedli jedno z ikonických děl Semaforu, v 60. letech Mekky divadel malých forem. Šlo o džezovou buffo-operu, Dobře placenou procházku, ve které i po létech vystoupil autor textu Jiří Suchý v téže roli Pošťáka, kterou hrál už v 60. letech. Miloš Forman jako Suchý neměl rád okázalost, povyšoval na hrdiny svých velkých bijáků lidi malé a obyčejné a podobně – leckdy neherci – je i obsazoval. Současně ironizoval všechny znaky naduté bombastičnosti. Zajisté jej, jako Suchého, ovlivnil život za nacistů i komunistů. Oba měli stále na očích i to, že tyranie trpí velikášstvím a libuje si v monumentech, neboť v malých rozměrech vidí svou ubohost, že nesnáší smích, neboť má při každém zachichotání pocit, že se někdo směje jí.
Proto když světový filmař, „Amerikán“ Forman navštívil v polovině 80. let – tehdy v Praze točil svého Amadea – Divadelní pouť na Střeleckém ostrově a zhlédl vystoupení bratří Formanů s jejich prvotinou, nebyla mu jejich rozměry pimprlová, tedy malá, důsledným, brutálním vtipem ale nesmírná rakvičkárna cizí. Pravda, tehdy jsem při pohledu na to, jak velký Forman sleduje malé Formany, ještě váhal, zda by je raději neviděl v nějaké oslnivější roli, než jakou nabízela šmíra, do níž se stylizovala celá Divadelní pouť, tři bratry v triku nevyjímaje. (Ano, tehdy tři, neboť za bratra přijali i o pár let staršího Huga, vlastním jménem Milana Formana, i když nebyl příbuzný, natožpak tak očividný jako dvojčata Petr s Matějem. Na dva je bohužel posléze zmenšila Hugova smrtelná nemoc.)
Coby bratři v triku v dětských námořnických stejnokrojích (což byl i živý odkaz na léta zavedenou značku českého animovaného filmu), se potom vraceli. Jednou jako nezvedení kluci v marionetové Barokní opeře, lidové zpěvohře z 18. století od Karla Loose zvané Opera o komínku hravě zedníky vystavěném (1992), jindy s pozměněnou vizáží v Obludáriu, v paradoxní odnoži nového cirkusu zvané „cirkus postaru“, kde se čaruje opět i pomocí loutek, např. obří loutky koně, na němž rajtuje živá krasojezdkyně (2007). Bratři se vracejí stejně jako loutkové divadlo, cirkus, groteska či šantán. Jednou se můžete pobavit malým loutkovým či cirkusovým výstupem (Bouda, uvedeno pod hlavičkou Voliéry Dromesko, 1997), jindy si užijete výpravnou wild-west show (Deadtownu, 2017). Deadtown, jejich zatím poslední a dosud největší produkce ukazuje i na skryté téma: jde o rozpomínání na to, co zavál čas, co bylo neprávem zapomenuto, zde v příběhu Čecha, jenž objevuje Ameriku. Tím Formani objevují pro své divadlo i film.
Ne, že by se dosud pohyblivým obrázkům zcela vyhýbali: od dětství se sporadicky objevovali ve snímcích jiných tvůrců. Tady si film vzali jako prostředek k mélièsovsky laděné laterně magice, která tvořila druhou polovinu inscenace. Leč krok na cestě k ryzímu filmování v tom nevidím. Myslím, že pro bratry Formany stále bude ideálem divadlo coby zvláštní prostor, žádný black-box, nýbrž svět, který má sám své kouzlo a na němž lze kouzla předvádět. Taková je jejich loď zvaná Tajemství (na ní hráli již Nachové plachty, 2000) i kulatá budova, věž s ochozy a manéží (Obludárium), promění na něj i klasickou scénu (např. Národní divadlo v opeře Čarokraj, 2012). Signifikantním prostorem je pro Formany ovšem hospoda, místo určené k setkání osazenstva, které jak konzumuje, tak se i oddává společnému, sdílenému prožitku.
Čert s klaunem v růžku: loutka Milana Formana.
