„Patřím do skupiny lidí, která má určitý názor.“ Slova, která pronesl jeden z autorů a šiřitelů dezinformačních řetězových mailů (viz Reportéři ČT, 13.2.2023), jsou klíčem k utváření většiny dnešních sociálních skupin. Jen ty názory jsou různé a na různé věci. Taková skupina se obvykle k nějaké jiné skupině či skupinám staví antagonisticky. To ukázal i jen pár dní starý (11.2.) německý skandál s kritičkou, které uražený choreograf a umělecký šéf hannoverské Státní opery při premiéře své novinky vysypal z pytlíku na hlavu psí exkrementy. Napsala totiž, že ji jeho předchozí inscenace „střídavě přiváděla k šílenství a ubíjela nudou.“ Chabý důvod k smradlavému útoku, řekl bych, i když si dovedu představit rostoucí frustraci, kterou vyvolaly všechny kritické soudy, s nimiž se onen umělec kdy setkal. Do jisté míry to není nic nového pod sluncem. Jen všechno nabobtnalo: míra frustrace, umělcova reakce na kritiku a podle všeho i pobouření, které ta reakce vyvolala. Jak kdyby dnes platily jen nesmlouvavé postoje.
Že se vztah divadelních praktiků ke kritikům vyostřil, lze tušit delší dobu. Myslel jsem dosud, že jde o náš tuzemský problém, leč mýlil jsem se. V souvislosti s útokem v Hannoveru se server nachtkritik.de vrátil i k úvaze Christine Wahl Gleicher Bus, gleiche Richtung (Stejný autobus, stejný směr) z května loňského roku. Autorka předpokládá, že ve větší míře bude zaznívat přání, aby se kritici změnili na k tomu účelu i školené „mediátory“, protože trendem je afirmace. Estetická klasifikace a hodnocení – dodává – zřejmě vyšly z módy a diskutovanou otázkou je, zda by se vůbec ještě měly psát recenze, když se neví, jestli je někdo chce číst, zda by nebylo účelnější recenzovat pouze divadelní představení, pokud si myslíte, že je lze doporučit.
Autorka těmi nápady nadšená není a já se jich přímo děsím, neboť popírají smysl kritiky a kritického myšlení i smysl diskuse a polemiky. Současně se ovšem děsím i polarizace společnosti na antagonistické skupiny, na „bubliny“, ve které se transformovaly a na které se rozpadly bývalé společenské třídy. Jsou nekonečnou spoustou různě velkých množin, které se sytí pocitem názorové shody a nevraživostí k ostatním. To nepřátelství by asi chtěla kritika změněná na pochvalu zrušit, volí ale způsob tak strašlivě naivní a hloupý, až mi připomíná uhlířskou víru, že stačí sebrat výrobní prostředky kapitalistům, dát je pracujícím a zisky rozdělit tzv. všem stejným dílem a nastane ráj beztřídní společnosti (k čemuž nikdy nedošlo, neboť chamtivost, závist či touha po moci jsou vlastní bohatým i chudým, pánům i kmánům). Lze se tedy nadít, že jak bude mizet psané, argumentované kritické hodnocení, vzroste potutelné bulvární pomlouvání a kydání všemožné, nejen psí špíny. A to bude teprve ten pravý důvod k nenávisti.
P.S.:
Dodatečně jsem si prošel diskuzi, uveřejněnou pod zmíněným textem o hannoverském incidentu. Zde z ní – jako dovětek – vybírám několik citací:
Hnutí „Me Too“ by mělo řešit i kritiky, kteří se opakovaně chovají k lidem nedůstojným způsobem! (tanečník Aron)
Incident, jako byl ten výše popsaný, je krajně zbytečný a prospívá hlavně těm, kteří si myslí, že dotované divadlo a divadelní kritika by se měly zrušit – aby existovala jen komerční zábava a nekriticky jásavé předvolební zpravodajství. To nemůže být v zájmu ani divadelníků, ani kritiků. Lepší je energicky argumentovat řečí a protiřečí! Dialektika, prosím! (Luchino Visconti)
…každý, kdo byl někdy svědkem toho, jak divadelníci a jiní umělci mluví o svých kolezích a jejich práci, se může nad většinou kritik jen mírně pousmát. (Elfriede)
Je načase a dávno nastal čas redefinovat profesi kritika! Příliš dlouho bylo možné porušovat hranice pod rouškou svobody myšlení! Odmítat porušování jako „příliš citlivé“ pro tuto profesi je formou zneužívání. Umělci by nebyli umělci, kdyby nebyli velmi citliví! Kritika může v umělci způsobit velkou destrukci. Ale mluvit o tom je tabu a považuje se to za slabost! (Alma Lorenzo)
Tak se neobtěžujte s uměním. Protože umění bez konfliktu, bez provokace, bez disentu, bez dialektiky a snášení různých názorů a také různých forem komunikace (!!!), které se střetávají, není nic jiného než pouhý interiérový design. S nadsázkou řečeno: jděte prosím všichni na terapii, místo abyste svou nejistotu a neschopnost sebekritiky tahali do každého pracovního procesu, na sociální sítě a internetová fóra a vyžadovali, aby se všichni ostatní v místnosti chovali tak, jak si myslíte, že je správné a „nenásilné“ – to také není nic jiného než forma mikroimperialismu v umělecké branži. /…/ Tohle sebeprosazování umělců, tenhle larmoyantní permanentní pocit nadřazenosti spojený s nízkým sebevědomím je k popukání. (Mime)
překlad https://www.deepl.com/translator
Text o hannoverské kauze je na
a článek Christine Wahl na
DOVĚTEK: ETYMOLOGICKÝ ČESKO-SLOVENSKÝ DIALOG, KTERÝ SE ODEHRÁL PO VYVĚŠENÍ ČLÁNKU NA FACEBOOKU (20. a 21.2.2023)
Milo Juráni: Ja si myslím, že diverzita prístupov patrí ku kritickému povolaniu. Môj názor je skutočne bližší volaniu toho tanečníka Arona. Kritik nemá myslím žiadne právo odsudzovať niekoho prácu. Prečo by ho mal mať? Odkiaľ ho čerpá? A áno, myslím si, že kritik môže byť aj mediátor. Napriek tomu vravím, je rozdiel medzi kritikou napísanou s rešpektom a s dešpektom. Kauza v Hannoveri a debata okolo nej asi neohrozuje možnosti kritického písania. Skôr poukazuje na všetky zamlčiavané traumy. Negatívna kritika je vo výsledku tak, myslím, pre každého divadelníka omnoho lepšia ako hlúpa kritika.
A Elfriede to zabila.
Karel Král: Kritika – praví definice – je umění rozlišovat a POSUZOVAT. Možná myslíte odsuzováním něco ostřejšího než posuzování, jen jde myslím o přílišnou nuanci. Mediátor má vyjednávat konflikty: to je něco jiného než posuzovat. Ano, kritik jistě může být mediátorem, ale v tu chvíli není kritikem. S poslední větou s Vámi ovšem zcela souhlasím. Negativní kritika, kritika argumentovaná, je jistě lepší než kritika hloupá, tedy ta, která argumentovaná není. Ale oblíbenější je u praktiků ta hloupá, pakliže chválí… Pokud jde o Elfriede, tak musím říct, že mám podobnou zkušenost. Nejbrutálnější, pistolnické soudy jsem taky slyšel od praktiků, když se vyjadřovali o práci svých kolegů.
Juráni: Prepáčte, ale podľa akej definície?
Král: Kritika, z řeckého krinein a kritiké techné, umění rozlišovat a posuzovat.
Juráni: Dovolím si tu len dodať, že jestvujú aj iné výklady tohto slova. A rovnako iné výklady funkcie kritika.
Král: Jiné výklady slova? Jaké?
Juráni: Ešte toto doplním a potom končím, lebo sú to debaty, ktoré vediem od kedy som skončil VŠMU a to je naozaj dávno. Myslím, že na to existuje aj lepšie fórum. Rôznych definícií je niekoľko aj v každom výkladovom slovníku, rôzne opisuje úlohy kritika Mark Fischer. Nehovoriac o tom, koľko existuje ďalších teoretických výkladov od samotných praktizujúcich kritičiek a kritikov minulosti, súčasnosti aj budúcnosti. Aj tých, ktorí sa nedostali do dejín. V jednom pohľade je to prax hodnotenia, súdenie, dokonca vyčítanie, inde analýza alebo výklad.
Na etymológiu by som sa v tomto nespoliehal. Grécke krinesthai zas, súdiac podľa hlbokých vedomostí Googlu na pomerne dôveryhodnom zdroji uvádza význam vysvetľovať. A taktiež pomerne známa definícia Drydena, hovorí o správnom posudzovaní, ktorého hlavnou úlohou je všímať si výnimočné vlastnosti diela, ktoré potešia čitateľa. To už, pri ľahkej interpretácii myslím nemá ďaleko od kritika ako mediátora.
Král: Osobně myslím, že by bylo lepší přistoupit na to, že kritika je posuzování. To proto, abychom rozuměli alespoň základním termínům stejně. Jinak beznadějně zabloudíme. Ale kdoví: třeba už jsme zabloudili a žijeme v době nového babylonského zmatení jazyků.
Juráni: Tiež som na to včera myslel. Či teda nechať kritiku posudzovaním a nehľadať iné pomenovania pre ďalšie formy rozprávania o umeleckom diele. Lenže o to ťažšie je, ale toto je vysoko subjektívne, hľadať dnes nejaký hlbší zmysel kritiky.
Král: Ano. Hledal bych jiné pojmenování. I když chápu, že se to překrývá. Např. analýza podle mého soudu může být (a měla by být) metodou kritikovy práce, ale výsledek analýzy nemusí být kritikou.
