INSPIRACE TŘIADVACÁTÁ: Žena na Měsíci, připravili Jan Dőrner, Milena Dőrnerová, Jan Kalivoda, Štěpánka Pencová a Vojta Švejda, Wariot Ideal, premiéra 13.11.2022 v Divadle Alfred ve dvoře (psáno z představení 16.11.2022 a 1.2.2023).
INDICKÝ MIKULKA…
V den první reprízy Ženy na Měsíci se na facebooku objevilo propagačně (cituji bez oprav): „Je tam všechno. Starej cirkus, novej cirkus, youtube na VHS, Mikulka z Indie, písnička, svačinka na Měsíci, žena v nesnázích, heterosexuální ňoumové, 50 ft woman… Šibřinky, Sešity, Raindance, Opice… prostě všechno! Celý je to výsostně legrační, přičemž vám hrůzou stojí chlupy v zátylku. Warioti ve vrcholné formě!! Teda tý estetický, Vojtu trochu bolí kyčle a Kalivodu přehazovačka. Neváhejte!“ Neváhal jsem. I proto, že jsem byl zvědav na „Mikulku z Indie“.
Ten se objeví zhruba ve třetině produkce. Má podobu staršího, bělovousého muže dotčeného vzezření, který k nám promlouvá z projekčního plátna. Tlumočení jeho názorů obstarávají titulky. Např.: „Zatím to působí nevalně. Herci se ve volných chvílích drbou, jedí a hulákají jako nějací indiáni. Představení má zatím mnoho problémů, které se nám v Indii nelíbí. Problémy se zvukem, chyby ve světlech, nejasná scénografie a nečitelná dramaturgie. Dále problémy s herci. V Indii máme mnoho lepších herců. Také potenciál tématu ženy na měsíci zůstal zatím úplně nevyužit.“ Vše pak korunuje názor, že inscenace působí stejně zkaženě jako dvě indické jitrnice, které promlouvající pán před chvílí snědl. Co se „Mikulky“ týče, mluví myslím za vše fakt, že se v postavě Inda sám Vladimír Mikulka nepoznal (viz glosa uveřejněná 2.2.2023 na Nadivadle). Bylo by i přesnější mluvit o mikulkovi s malým m, označujícím en bloc všechny kritiky nebo ještě lépe všechny hnidopichy se zkaženými jitrnicemi v břiše. Nerad bych se mezi ně řadil, přiznávám ovšem, že jsem sledoval Wariotí Škůdce (2019) s podobným pocitem mírného pohrdání, maje za to, že jde víc o řetěz neplánovaných katastrof korunovaných výpadkem proudu než o záměr. Ať už tomu tak tehdy bylo či ne, dnes na Škůdce vzpomínám díky odstupu i pěknému psaní Ester Žantovské (Divadlu více škůdců, méně iluzionistů, SAD 1/2020) s pochopením, ba láskou, a za své pohrdání se stydím. Budiž mi odpuštěno.
BLECHY ANEB KDO JE TADY LILIPUT A ŽENA
Žádný kritik sice nemá patent na rozum, měl by však mít dobrý postřeh. Indický m(M)ikulka např. postřehne, že se v Ženě na Měsíci herci ve volných chvílích drbou, jedí a hulákají. Dodal bych, že jsou neomalenými žrouty a křiklouny, jako jimi byli už oni škůdci, a k drbání mají důvod, protože to, co předvádějí, je bleší cirkus. Blechy vidíme v projekci, obvykle mocně zvětšené. Jenže na scéně jsou blechami sami aktéři (alias „blechy cvičené, oblečené“), respektive všichni tři vystupující pánové, neb dámy se to netýká, byť je – na rozdíl od nich, normálně vzrostlých mužských – liliputkou. V Ženě na Měsíci se totiž plete velké s malým a k záměně dochází i u jiných protikladů, zejména smyslu s nesmyslem. Tím připomíná Mutus liber (2015) souboru Handa Gote Research & Development, který je Wariotů siamské dvojče. <V SAD 3/2015 je k Mutus liber publikován kreslený scénář inscenace od Roberta Smolíka s popiskami Tomáše Procházky a článek Ta naše mystika česká…> I v Ženě na Měsíci, stejně i u mnohých jiných produkcí obou souborů, nejen v Mutus liber, se odehrává pokus (seriózně parodovaný, bláznivý) o alchymistickou transmutaci. A jako u těch alchymistických experimentů ani zde není jisté, zda cíle bude dosaženo, zda se nejedná o pouhý současný kargo kult, o snahu dosáhnout výsledku napodobováním postupu, který nechápeme. <viz Tomáš Procházka v článku Uctívači karga, SAD 3/2015>
Představení je obřad, a i Warioti by mohli tvrdit, co Handa Gote v Rain Dance, že cílem je záchrana světa, leč brzy se ukáže, že se k němu nemá tentokrát dojít prostřednictvím černé magie, ale cestou řekněme sportovně-vědeckou. Tak je uprostřed zabordeleného jeviště tenisovou lajnovačkou, z níž se sype místo vápna rýže, vymezen kruh. Do něj vstupuje maličká žena, Štěpánka Pencová, v růžové helmě, aby hnána bičem Vojty Švejdy předváděla všemožné cirkusové výkony. Na hrudi se zánovním závodním číslem 1637 Bižuterie Jablonec n.N., opatřeným mottem „zdobíme ženy z celého světa“, a s výrazem stoického opovržení ve tváři válí sudy, vleže na zádech hází naditým pytlem, zhoupne se na spuštěné hrazdě, na tříkolce objede manéž a proskočí, přesněji projde napůl hořícím kruhem. Nevelký plamen je hned poté zlikvidován mocným fukem minimaxu. Žena, která vyhrála všechno, obdrží kytici, kompletní sadu medailí i tři věnce, které jí kolem hlavy vytvoří límec, přes který nevidí. Část věnovaná starému cirkusu končí též starým číslem proto-punkovým, když s gustem pánové zahrají a dáma místo Iggy Popa zazpívá I Wanna Be Your Dog od The Stooges. V ponižovaném ženském provedení dostává oslava psí podřízenosti nečekaný, misogyní ráz.
Cirkus starý vystřídá letmo cirkus nový (Dörner a Kalivoda hází videokazetami). Tehdy je kruh konečně změněn na Měsíc přiděláním kroužků kráterů a posypáním povrchu hvězdným prachem (solí). Chystá se, co titul sliboval. Na roboty proměněné mužské trio unisono cvičí s „tyčemi“ chňapáků na odpadky, tleskají jejich packami a potom jimi astronautce podávají stříbřitou bundu, do pytlíku vkládají svačinu a přisouvají židličku k bedně (modulu), aby do ní mohla vlézt. Následuje let – evokovaný koláží patřičných záběrů přibližujícího se Měsíce – a přistání. V dýmu se z bedny vynoří astronautka, pečlivě došlápne na Měsíc, vyfotí polaroidem svou stopu, máváním foto ustálí a zahodí. Toť velký krok pro člověka a malý krok pro lidstvo, napadá mě. Pak se nasvačí, dostane papír s čerstvě Švejdou dopsaným textem a v dlouhém proslovu k pozemšťanům vyhlašuje tento den, kdy byl dobyt Měsíc, Mezinárodním dnem heterosexuálního bílého muže. Jakoby jím sama byla, pronáší zmenšená žena slova oslavující diskriminovanou „nemenšinu“, muže, zásadní tvůrce ve všech oblastech, od vědy, přes umění, po náboženství.
Óda na mužské pokolení by mohla být pointou, leč astronautku navštíví tři ufouni (na hlavách průhledné misky, v rukách tyčky s přilepenými plastovými, asi létajícími talíři), dají jí vysavač, ať zbavuje Měsíc prachu, a potom tubu, žesťový nástroj pomalu větší než Pencová, do níž musí dout, když pánové hrají píseň Video Killed the Radio Star od novovlnových The Buggles. Při vystoupení jí dojde dech a omdlí. Muži tomu nevěnují pozornost, dohrají a s výbuchy neartikulované, opičí radosti, slaví rockový nářez. K tomu degustují krabicová vína zn. Zámecké, která coby správní sommeliéři pouze v ústech válejí a plivou do připraveného kbelíku. Dovětkem je live cinema, při němž je znovu probuzená, potácející se žena instalována mezi modely budov, aby se proměnila v hrozivou obludu, v Gulliverku mezi liliputy, přičemž ji v projekci, kombinující živé záběry s úryvky z nejrůznějších starých katastrofických bijáků, sekundují další monstra (obří ještěři, pavouci, nebo třeba kudlanka). Což je chlapácký, tedy chlapáckost ironizující konec divadla… i filmu.
ŽIVOT V KOLÁŽI
Projekce běžící na plátně je naoko kutilským, ve skutečnosti velmi profesionálním dílem. <Podobný, a to i kvalitou, byl videoart Wariotů k inscenaci Weilových Sedmi smrtelných hříchů ve Státní opeře, 2021.> Filmová koláž s širokou škálou citací z většinou starých černobílých filmů odráží zálibu v archiváliích i dnešní kaleidoskopické, těkavé vnímání po realitě i virtualitě surfujících lidí. Stejná je celá stavba Ženy na Měsíci.
Tvůrci z Wariot Ideal mají koláže rádi. Tuto zálibu s nimi v současnosti sdílí kdekdo. Mnozí divadelníci (i jiní umělci) „vystřihují a jinak slepují“ obrazy, zvuky, slova… názory, soudy, pocity. Vzdalují se obvykle modernismu (byť jsou s ním spříznění) i postmodernismu (byť dál napodobují cizí díla a montují citace). Domnívám se, že je jim společná potřeba pomocí destrukce (nůžek) a dekonstrukce (lepidla) ověřit a obnovit to, o čem pochybují, co ztratilo či ztrácí smysl. Což může být dnes, obávám se, skoro všechno. I smysl života a světa. Ověřit a obnovit smysl života a světa je formulace podobně bombastická jako světa záchrana u Rain Dance. Je to formulace bombastičností komická. Záměrně. Členové Handa Gote, potažmo Wariot Ideal, se schválně staví do role nešikovných klaunů. Je jim v ní zjevně dobře. Třeba tak ale činí i proto, že si málo věří. Nebo přesněji: že málo věří. Kdyby ovšem věřili hodně, nepochybovali by. Jenže kdyby nepochybovali, nebyli by schopni vytvořit i z toho, co se jeví jako snůška neumětelských nesmyslů, o smysl usilující umělecké dílo. Leda krásné kázání.
INDICKÝ DOVĚTEK: 100 nejkrásnějších českých básní x Už není třeba dělat vůbec nic
Shodou okolností jsem nedávno a jen den po sobě shlédl dvě v lecčems si velmi podobné inscenace kolážovité stavby. 18.ledna to byla předposlední repríza inscenace Jiřího Adámka 100 nejkrásnějších českých básní v Divadle Komedie, a o den později, 19.ledna prý též jedna z posledních repríz inscenace s názvem Už není třeba dělat vůbec nic, kterou v Divadle v Dlouhé uvedl Jan Frič. Obě díla jsou stavěna systémem rozborka-sborka, výsledek je však opačný.
Adámek z úryvků slavných básní slavných básníků (od Vrchlického po Krchovského) staví srovnatelně kvalitní, byť zcela jiné a „lehčí“ básnické útvary. Ty jeho herci recitují mistrovsky, voice-bandově a ve stylu „české“, komediální obdoby théâtre musical. <České, leč Marthelerovi blízké: viz inspirace třináctá, část druhá: Aucunée idée.> Výsledek je zábavný i poetický a já jen nechápu, proč končí inscenace, která by mohla třeba středoškolákům svět poezie přiblížit víc než jakýkoliv odborný výklad.
Taky Frič (se spoluautorkou scénáře Kateřinou Součkovou a dalšími lidmi skrývajícími se pod dovětkem „a kol.“) použil citace slavných autorů různé provenience (Kafka, Jung, Camus…), jenže sborka se nevyvedla. Výsledek mi připadal jako koláž, při které autor vystřižené detaily nalepuje nikoliv lícem, ale rubem nahoru, přičemž opomine fakt, že na rubu jsou ty obrázky všechny stejně šedé. Vznikne jednolitá, byť maličko – díky odleskům – pulsující plocha. Třeba se mi to tak jevilo kvůli nějaké stravovací chybě (ne, že bych jedl jitrnice), z výrazů tváří ostatních diváků však soudím, že jsem nebyl sám, koho inscenace minula. Mě, to možná je rozdíl, ovšem minula úplně. V životě se mi ještě nestalo, aby mě nějaké představení nechalo tak dokonale emocionálně i intelektuálně netečným.
