INSPIRACE DVAADVACÁTÁ: Dead End, připravily Anna Romanova, Maria Komarova, Světlana Silič a Theresa Schrezenmeir, PYL, premiéra 5.12.2019 (Erlangen, Německo)
SLEPÁ ULIČKA
Se zpožděním několika let, na konci listopadu loňského roku, se v Alfredu ve dvoře objevila Slepá ulička, tedy Dead End uskupení PYL (nyní existujícího v rusko-bělorusko-německo-české sestavě Anna Romanova, Maria Komarova, Světlana Silič, Theresa Schrezenmeir a Veronika Svobodová; v představení vystupovaly první tři jmenované). Produkce vznikla v roce 2019, rok po ČBRŠK a dva roky před Reality Surfing.
Šlo o mezikrok. ČBRŠK, v bunkru malými holčičkami hranou verzi sovětské pohádky (viz Moskva-Dačnoje, Když se láme chleba 16), mi v Dead End evokovaly výjevy s maskami: slona s hlavou z papírové krabice, s plácajícíma ušima a chobotem ze spojených plechovek, kočky, jejíž natištěný obrázek vidíme vzhůru nohama na tašce navlečené na hlavu a neidentifikovatelnou bytost, tvořenou plochou „tváří“ z papundeklu, z níž jak kukačka z hodin trčí nos. Nejvíc mi však bezútěšné radosti ČBRŠK připomněla závěrečná scéna, kdy celé dívčí trio sedí pod pláštěnkou, do otvorů už dávno vyprázdněného, starého a vybledlého adventního kalendáře dají slunečnicová semínka, a ta potom místo čokolády slavnostně vylupují a zobou. Vlastně ještě jedna „okolnost“ byla tradičnější, omšelá. Aktérky přijaly – byť ne zcela jasné – role: v jedné jsem viděl uklízečku, v druhé turistku a ve třetí tělocvikářku.
Scénické řešení Dead End bylo naopak předzvěstí Reality Surfing: jeviště se stalo výstavní plochou, kde je vše exponátem. Stala se jím papírová škatule olepená červeno-bílou páskou, z níž se vysunula ruka a vrzala nehty o podlahu, mechanická kočka, která co chvíli udělala pár kroků a zamňoukala, či popojíždějící, blikající a zvuk sirény vydávající autíčko. Podobně „umělecký“ dojem vyvolala na šňůře zavěšená krmítka z krabice od mléka a PET láhve, nafukovací předměty (pes, Kyklop a pískající křídla) i plechovka a kbelík s vodou. Voda zde představovala základní materii. Vodou bylo na zeď sálu napsáno LOSER (čitelné podobně jako tisk černou barvou na černý papír), voda čvachtala v gumácích, kapání vody do plechovky se stalo hudbou.
NOVÝ SVĚT S MARŤANY KOLEM NÁS
„Reality Surfing je vizuální performance, která divákům nabízí alternativní model soužití lidí a neživých entit.“ Tato úvodní věta propagačního textu vypadá na citát ze sci-fi, celkem věcně ovšem vystihuje posun k nové formě scénického díla. Tedy nové? Protože jde zároveň o návrat ke hře dětí, které nejsou ještě svázány normami určujícími, co je správné, vhodné a hezké, pročež se třeba s chutí patlají v blátě, lze souběžně mluvit o formě archetypální (i když mluvit o novém je populárnější). Tím blátem je zde sliz vyráběný aktérkami. Jevištní estetika připomíná skládku odpadků, smetiště, jež zároveň – místo krys – obývají mechanické stonožky a pohyblivé, zvuky vydávající strojky, orgány vyjmuté z těl dnešních hraček.
O Reality Surfing i ČBRŠK detailně psala Barbora Etlíková (Taktilní souvislosti – haptické ponory, SAD 6/2021), která na svém Podhoubí k tématu zveřejnila i dva pozoruhodné rozhovory. „Připadalo mi,“ – řekl v prvním z nich na adresu uskupení PYL intermediální umělec Michal Kindernay (Tvoří nový svět, který samostatně dospívá, Podhoubí, 15.11.2021) – „že celkově vytvářejí situace, které tematizují hledání mezilidských vztahů. Místo na lidi se ale orientují na objekty, k nimž přistupují jako k nějakým novým druhům. /…/ Díky tomu, že se s nimi propojují, vzniká zcela nový svět, nějaký nový hybridní techno-živočišný systém.“ Jeho slova bych podepsal, jen bych snad dodal, že jde o „objekty“ (marťany kolem nás) hmotné i nehmotné, třeba akustické. Veronika Svobodová, druhá zpovídaná (Je sympatické, když se jeviště stane hřištěm, Podhoubí, 19.11.2021), která se i v jiné své práci pohybuje mezi hudbou, výtvarným uměním a divadlem (viz její Ror-bu, performance, již mohli diváci vidět v roce 2021 i na 11. Ohromných maličkostech), uvádí coby zásadní uměleckou inspiraci zážitek, který ji v dobách studia na střední výtvarné škole přineslo představení Petra Nikla. Nedivil bych se, kdyby byl Petr Nikl stejně zásadní inspirací i pro ostatní členky uskupení PYL. Však ten údajně nový hybridní techno-živočišný systém u něj žádné novum není, robotické švábíky přivážel a zaměstnával už v dobách, kdy v Čechách nebyli k mání, a umělecké soužití s nimi dovedl k dokonalosti, když z nich udělal žáky, kteří umělecky pracují ve stylu svého učitele. Shodou okolností o tom Petr Nikl píše v povídce Zlatá ručička, vydané v jeho loňské knize Soupravy, a tentýž příběh i soukromě hraje ve stylu otřískané loutkárny: jde v něm o výtvarníka, který – jako sám Nikl – natolik rozvinul metodu kreslení pomocí automaticky se pohybujících strojků, že se rozhodl prodat do frcu vlastní ruku, protože soudí, že už je k nepotřebě. Leč mistři zástavárny (v povídce američtí, v pimprlovém divadle naši) o tu ruku valně nestojí. Nevím, nakolik jde o vizi budoucnosti, vím jen, že je nadějná i hrůzostrašná, a že je – toť další paradox – seriózně k smíchu.
Talent, který má Petr Nikl, jenž ve všem, co dělá, a co nepochybně myslí i velmi vážně, projevuje smysl pro humor, mají i mladé ženy z uskupení PYL. Tuto chvályhodnou schopnost (a možnosti interakce s „novými druhy“, které tu jsou sice od svého pradávna, ale my v nich až nyní objevujeme subjekty, „entity“, marťany kolem nás) artikulovaly v Manifestu scénografie bez hranic, sepsaném na Akademii múzických umění v rámci projektu Reality Surfing (2019). Dle něj má scénografie bez hranic řadu kategorií, od scénografie „živé“, přes „puškinovskou“, „emancipovanou“ či „senzitivní“, až třeba po „zkurvenou“ či „zabíjející“. Jejich charakteristiky jsou prakticky teoretické a poeticky ironické. Zde budiž několik příkladů: „Pes, který se na scéně náhle během představení objeví, může být jednoduše chápán jako Živá scénografie. Jeho živost je evidentní, protože se hýbe a občas vydává nějaké zvuky. Igelitový sáček, který náhle odfouknutý průvanem padá po straně scény, se také může stát aktérem.“ – „Když budeš chtít něco použít jako Scénografii, budeš se o to pravděpodobně muset postarat. Například černé silikonové kaluže je třeba před představením pečlivě omýt alkoholem, zatímco sliz bys měl*a vařit s určitým množstvím PVA lepidla, aktivátoru slizu a pěny na holení a měl*a bys při jeho přípravě dodržovat určené pořadí jednotlivých kroků.“ – Emancipovaná scénografie „To je, když máš králíka a chceš ho využít jako Scénografii, ale on ti uteče.“ – „Musel*a jsi někdy na veřejných toaletách mávat rukama jako nebohé ptáče, protože se světlo automaticky zhasínalo? To byla interakce se Senzitivní scénografií.“ – Otravná scénografie „To je jakýkoli druh Scénografie, který tě vede k nadávce KURVA. Například když vytvoříš nádhernou ikebanu z odpadků a musíš ji po každé zkoušce opravovat.“ (více na https://jasuteren.cz/media/pages/archiv/pyl-reality-surfing/3868980835-1671997346/manifest-scenografie-bez-hranic.pdf)
Netuším, k čemu se bude ten nový svět vyvíjet, ale naplňuje mě optimismem. Minimálně se těším na to, co z něj na divadle vzejde.
