INSPIRACE SEDMNÁCTÁ: Strachy, koncept a performance Miřenka Čechová a Alice Koubová, hudba Martin Tvrdý, vizuální design Eva Chudomelová, lightdesign Daniel Kozlík, produkce Jakub Urban, Tantehorse, premiéra 31.5.2022 (psáno z reprízy 18.10.2022)
DIVADLO, KTERÉ NECHCE HRÁT DIVADLO
Strachy Miřenky Čechové a Alice Koubové nejsou divadelní inscenace, ale performativní přednáška, tedy „formát“, kterému se Alice Koubová věnuje řadu let (viz i její článek Pozoruj! Imituj? Buď sám/sama sebou!, SAD 5/2015).
Jde o jednu z možností využití divadelních prostředků pro jiné účely, než je vytvoření uměleckého díla. Patří sem např. divadlo terapeutické či performativnímu divadlu příbuzné divadlo ve výchově. Podle mého soudu by se ne-umělecké formy onoho typu měly i na českých uměleckých školách cíleně rozvíjet už z toho důvodu, že naše divadelní učiliště absolvuje ročně značné množství lidí, bylo by tedy na místě připravovat je i na jiné než ryze umělecké uplatnění. Divadelní pedagogové jsou asi rigidní, soudě z reakce jedné na DAMU působící herečky: pobouřeně mé „nápady“ odbyla s tím, že herci jsou umělci, mají tedy dělat umění. S výjimkou terapeutického využití (třeba celkem etablovaných zdravotních klaunů) jde tedy kupodivu o zanedbané pole. Kupodivu proto, že teorie divadla ve výchově má v Čechách velkou tradici, prakticky je však tento obor uplatňován omezeně. Nemyslím kroužky pro děti, myslím divadlo coby formu výuky. <Vím o českých loutkářích, kteří se podíleli na takových produkcích v zahraničí, osobně jsem ovšem zažil jediné představení onoho typu, Karlovo Nové Město Divadla Bořivoj (Mirka Vydrová, Martin Falář a Richard Fiala), což je interaktivní inscenace, která evokuje vznik Nového Města pražského za vlády Karla IV. Ač jde o zdařilé dílo, nenachází dostatečné uplatnění. Český školní systém zřejmě není na participaci s divadlem zvyklý a nepočítá s ní.>
STRACH 1
Veřejná performativní přednáška Strachy, na kterou lze – a už to je dost výjimečné – zajít jako na představení, slibuje zajímavý výsledek, neboť obě vysoce profesionální autorky a aktérky, k nimž – říkám rovnou – chovám sympatie, jsou si v mnoha ohledech podobné. Obě např. stejně zajímá umění i věda a sedne jim „spoluhra“ i při tanci či zpěvu-rapu. Z hlediska performance funguje produkce – i díky podílu dalších tvůrců – velmi dobře, bohužel se ale nemohu vyhnout ani pocitu zklamání.
I když program říká, že „performativní přednáška mapuje mocenské společenské vztahy, strachy, které z nich vyplývají a možnosti, jak tyto strachy překonat jinak než celkovou ochablostí a naučenou bezmocí“, společenským vztahům se věnuje jen ve smyslu apolitickém, kdy společenský je každý vztah mezi lidmi. Přestože autorky citují reálné výroky, vyjímají je z reálných souvislostí. Slyšíme větu, leč naznáme situaci, v níž byla vyslovena, natož příběh, k němuž se vztahovala. Tahle nekonkrétnost je podle mě typická pro čistou, aseptickou teorii, čehož důsledkem je dnes i v divadlech populární proměna bolestného dramatu na emocionálně neduživý, akademický problém.
DRAMA
Při následné besedě – která byla příliš krátká, nezměnila tudíž ráz večera – vzpomněla jedna z divaček, že mocenský vztah mezi tyranem a obětí, o němž byla při přednášce řeč, se objevuje už ve vztahu rodiče a dítěte. Mně se okamžitě vybavil Honzík, dokument z řady zvané Legendy kriminalistiky, který o den dřív odvysílala Česká televize. Vybavil se mi nejen proto, že mě děsí od chvíle, kdy jsem ho viděl. Velmi konkrétně ukazuje i patologii mocenských vztahů. Matka (tyran) nejen, že nechrání svého pětiletého syna (oběť), unese jej naopak otci, který ho dostal do péče, a po dlouhém putování dítě brutálním způsobem zabije za asistence milence (který mohl být zachráncem, jenže se přiklonil na stranu tyrana). K činu se dvojice několikrát chystá, chlapec tedy vidí, když mu opakovaně kopou hrob (tvrdí mu, že tam budou spát, on namítá, že do hluboké díry nevedou schody). Když ho matka po bůhvíkolikátých přípravách pobodá a milenec těžce zraněného zadusí, tak tělo nejprve pohřbí, potom zas vykopou s tím, že pro ně hledají jiné místo k uložení. Mrtvolu vozí v autě na sedadle pod dekami. Díky tomu a díky náhodné kontrole je jinak laxní policie i chytí. Při rekonstrukci na místě činu se oba vrazi tváří jako oběti a svalují vinu jeden na druhého, u soudu však vystupují opět svorně a za viníka absurdně označují chlapcova biologického otce, který dostal syna do péče. Matka připomíná Médeiu, leč vraždící zcela neomluvitelně.
Ve zkratce vylíčený příběh nedosahuje hrůzné působivosti dokumentu, doporučuji jej tedy na iVysílání České televize shlédnout. Jde o drama, které vztahy v tzv. trojúhelníku závislosti přibližuje víc než teoretická psychologie. Neboť vyvolává i emocionální reakci.
Autorky Strachů nejspíš věděly o nedostatku performativní přednášky, pročež daly při repríze divákům možnost absolvovat hned po ní i produkci Invisible II., která drama závislosti přibližuje autobiografickým sólem, žánrem označovaným výrazem docu-dance, bývalé primabaleríny Barbory Kaufmannové (o inscenaci Miřenky Čechové a Tantehorse psala Jana Návratová v článku Neviditelná, SAD 6/2021).
STRACH 2
Mám silný dojem, že ve společnosti se strach rozšířil podobně jako za dob normalizace, kdy vedl nejprve k opatrnosti a pak k oportunismu. (I v nekonkrétnosti performativní přednášky Miřenky Čechové a Alice Koubové lze nacházet projev opatrnosti.) Nemyslím, že šířící se strach přímo souvisí s válkou na Ukrajině a s covidovou pandemií. Strach spíš na lidi padá iracionálně, bez důvodu, trochu jako nutkání k vraždě na matku Honzíka. Snad z toho nevznikne davová psychóza.
„PROBÍHAJÍCÍ PRÁCE“ KDYŽ SE LÁME CHLEBA BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND