8. října 2022 byly udíleny nejen české herecké Thálie, ale i ceny inscenacím vybraným z programu 31.ročníku mezinárodního, tentokrát česko-polsko-slovenského festivalu Bez granic / Bez hranic, který se koná v těšínském dvojměstí.
Porota, ve které jsem byl spolu s Dorotou Buchwald a Mironem Pukanem, se rozhodla udělit ceny, tzv. Zlomené závory, ve třech kategoriích:
– v kategorii inscenací, jejichž základem je literatura, to byly ceny pro Teatr Dramatyczny m. st. Warszawy – Sztuka intonacji Tadeusze Słobodzianka (režie Anna Wieczur) a Divadlo Pod Palmovkou – 294 statečných Tomáše Dianišky
– v kategorii divadel, kde jsou hercům rovnocenné loutky, to byla cena Divadlu Buchty a loutky – R.U.R. podle Karla Čapka
– v kategorii, kde divadla překračují hranice druhů a žánrů, Divadlu Husa na provázku – Gadžové jdou do nebe Jiřího Havelky a kolektivu
Komentáře a poznámky.
* Dělat v Těšíně takový festival je velmi vhodné, protože jde o město uměle rozdělené hraniční řekou. Po pádu komunismu jsem myslel, že bude Těšín prvním místem, kde zmizí hraniční kontroly, opak byl však pravdou. Na těšínských mostech strašily nejdéle a v době covidu se vrátily. Karanténní uzavření hranic se dokonce týkalo i místních obyvatel a příbuzní na sebe zas mohli leda mávat.
* Podle mého názoru spojuje čtyři oceněné, byť jinak různorodé inscenace téma satisfakce či snaha satisfakce docílit. V Umění intonace dramatik Tadeusz Słobodzianek oživuje – zcela dokumentárně, avšak s patrnou ironií – proslulé polské divadelní reformátory, režiséry, jimž vévodí Jerzy Grotowski. Je to satisfakce za odstavení dramatiků na druhou kolej. 294 statečných je dokumentární dílo o těch, kteří byli popraveni v souvislosti s atentátem na Heydricha, i alternativní historie, která by ráda s nadsázkou téměř tarantinovskou přepsala dějiny. Je to náznak odplaty za tragické dějiny. R.U.R. Karla Čapka je i v hravé, divoké inscenaci Buchet a loutek satisfakcí za pýchu člověka, který ze sebe dělá Boha. A Gadžové jsou do nebe, tahle z krátkých výstupů ve stylu comedy a písní sestavená inscenace, je díky pro stand up typickému nekorektnímu humoru velmi věrohodnou odplatou za rasismus.
* V Umění intonace je i řeč o slavné Vachtangově inscenaci hry Šaloma Anského Dybbuk. Pro toho, kdo netuší, dodávám, že dybbuk je duch mrtvého, tedy vlastně strašidlo. Słobodzinek v té souvislosti zmiňuje i Stanislavského, který chtěl po smrti Vachtangova, s kterým se rozhádal, inscenaci vidět, dvakrát se sice vydal do divadla, ale pokaždé, jakmile vstoupil, vypadl v celé oblasti proud. Pozoruhodné bylo, že „strašilo“ i při festivalovém představení v Těšíně. Nejprve začaly zvonit, tedy „vyhrávat“ své melodie, mobily asi čtyřem divákům v různých částech parteru, což rozhořčilo paní na balkoně, která hlasitě peskovala ty, kteří si nevypnuli telefon; po přestávce zas dostala divačka v druhé řadě záchvat kašle, který ji neopouštěl dlouhé minuty… Ale dohrálo se. I díky hercům, režisérce a autorovi, kteří to brali s humorem. Když holt člověk vyvolává duchy a ještě si z nich utahuje, musí s reakcí počítat.
