Fabuluji: Žil byl jeden pán, kterému jednou odpoledne, zrovna když u zahradního stolku s učenou společností probíral Mozartovy koloratury, dupl na palec malý kluk. Asi nerad. V zápalu hry. Pána to ale zabolelo, ztratil nit, naštval se, rozladil, rozkřikl, ruku zvedl k záhlavci… Kolegové-diskutéři – mezi nimiž by byl za normálních okolností i chlapcův tatínek, jenže ten si právě odskočil – se zakabonili. Ještě víc se však škaredila klukova maminka, která to zahlédla, což pánovi nepřidalo, protože si na ni tajně myslel. Pánovi se tak pokazilo víc než odpoledne.
Ostatní na událost zapomněli, leč v něm nešťastné dupnutí na palec uvízlo jak tříska.
Utekly dlouhé roky, zemřel tatínek, kluk i maminka. Z pána se stal stařec, nerudný věkem a třískou, která se nevstřebala, nýbrž zanítila. Jak v něm všechno zkvasilo do podoby křivdy, nevydržel, vzal pero, papír a psal. Psal, aby se pomstil, i když by v tu chvíli přísahal, že všechno, co píše, je pravda, nic než pravda. O klukovi – teď už nefabuluji – napsal, že jako nezvedený junior způsobil otci, jedinému slušnému člověku v rodině, infarkt, a nepřímo, za třináct let, i jeho předčasnou smrt… a navíc, že ten kluk byl asi parchant, kterého jeho záletná matka zplodila s jedním kurevníkem, komunistickým oportunistou.
Tento spisek poslal starý pán do několika médií. Někde se publikaci vyhnuli, avšak šéfredaktor jistých, navenek odborných novin, neodolal. Skandální pomluvu vydává za zdroj „pozoruhodných informací“. Mění ji na dějepis. Rád bych, kdyby to bylo trestné.
Za sebe ten trest vykonám prostě. Novinami, které jsou příliš tuhé na to, aby šly použít k jinému účelu, zatopím. Když pánbůh dá, tak lumpům pod kotlem.
