Peter Scherhaufer
Něco režisérského lkaní nad stavem divadelní kritiky
Tuto pasáž z listu, který mi poslal Peter 2.3.1987, zveřejňuji jako vzpomínku na velkého režiséra a zároveň ukázku toho, že kritika kritiky může znít dnes podobně jako před 35 lety. Peter Scherhaufer byl duší bojovník, který doslova žil divadlem. Ne, že bych s ním, co se kritiky kritiky týče zcela souhlasil (např. představa, že kritik věnuje reflexi inscenace stejnou porci času jako tvůrce jejímu vzniku, může být realizovatelná leda v nějaké hodně vznešené akademii věd), většinu jeho názorů na kritiku i na umění jsem ale sdílel a dodnes sdílím. Sluší se dodat, že Peter stál i u zrodu časopisu Svět a divadlo.
K.K.
x
Předesílám, že vím a uvědomuji si dostatečně naléhavě jak je ocenění divadla závislé od úrovně divadelní kultury, od divadla-znalectví, od kritiky, od publika, od celkové společenské kulturní úrovně, od způsobu a kvality řízení či spíše spravování divadla.
Ale zde si všímám pouze toho, čím se kritika samotná podle mne ve značné míře „zasluhuje“ o tento neradostný stav:
1/ V takových divadelně velkých zemích jako je Anglie či Rusko se divadelní událostí může stát jedna jediná role, jedna scéna, jediná situace na scéně anebo na první pohled taková drobnost jako to, že nějaký herec či nějaká herečka v tom či onom verši akcentují takové či jiné slovo. Ale u nás to není pro nikoho žádný problém. Koho to zajímá? Kdo tomu rozumí? To je míra našeho kulturního úpadku a degradace. Četl jsem nedávno knížku o paní Hübnerové a opětovně jsem si uvědomil, jak se z tehdejších kritik dala zcela hladce sestavit představa nejen toho, jak vypadalo představení, ve kterém paní Marie hrála, ale také jak ho hrála, tj. dnešní kritik neumí ani popis.
2/ Vítek Závodský – a připouštím, že je to docela slušný člověk – nedávno sesmolil 20-ti stránkový elaborát o historii Divadla na provázku. Náhoda-blbec nám poskytla tento kritický velespis a museli jsme k němu podat 7 stránkové doplnění, týkající se pouze faktů! Názor ať si má jaký chce, ale není přece možné (stačilo si zajít k nám do divadla), aby nerespektoval ta nejzákladnější fakta jako např. data premiér, obsazení, režii, sestavu režijních teamů, místo hraní atd. Podobně bych mohl mluvit o dalších kriticích (viz Justovy Proměny malých scén), abych prokázal, že je obecným znakem, že naše kritika nezná a nectí fakta!
3/ Všimněte si jakékoliv veřejné sešlosti, na které se sejdou divadelní kritikové s lidmi divadla, herci, režiséry, výtvarníky. Při jakémkoliv hodnocení se na tvářích divadelních praktiků objevuje jistý výraz převahy až téměř pohrdání… Proč? Ukazuje se totiž, že kritik nemá ani jen šajnu o tom, jak skutečně probíhá divadelní proces vzniku inscenace, nikdy jen na vlastní kůži nezkusil, vykládá o čemsi, co zná pouze z doslechu, možná z literatury. Stačí porovnat čas, který hodnocení inscenace věnuje kritik, aby sepsal své „hodnocení“ s časem, který mu nutně věnovali sami divadelní tvůrci a rozdíl je nabíledni. Naše kritika většinou nikdy u procesu divadelní tvorby nebyla, a tak ho ani nemůže znát! (Jan Dvořák, který se pasoval za kronikáře společného projektu studiových divadel Setkání, se v rozhodujících chvílích, kdy se soubory konečně sešly ke společné práci v Brně, rozhodujících pro samotnou inscenaci, jak ve smyslu tvarovém, tak její existence v procesu schvalování, vypařil, pouze zprávy z hospod, které navštívil a odjezd do Prahy signalizovaly jeho zájem o toto dílo…)
4/ Nejsem moralista, ale nevěřím kritikům, kteří napsali hodnocení premiéry, která se nekonala, stejně jako nevěřím kritikům, kteří se po otištění kritického článku omlouvají telefonicky či osobně, že „to museli napsat“, že „byli donuceni“ atd. Nevěřím kritikům, jejichž manželky po premiéře hlasitě ohlašují, jak budou referovat manželům, kteří premiéru vynechali, aby napsali to či ono, a ono to pak skutečně v tisku vyjde. /…/ Naše kritika se bohužel nevyznačuje morálkou!
