INSPIRACE JEDENÁCTÁ: Par le Boudu, Bonaventure Gacon (Francie), premiéra 2001 (psáno z představení na festivalu Arena, 25.6.2022)
STARÝ NOVÝ CIRKUS
Divadlo jednoho klauna zvané Par le Boudu (Podle Boudua) má Bonaventura Gacon na repertoáru už 21 let, od roku 2001. Teprve pak vznikly kolektivní inscenace jeho domovského cirkusu Trottola (Trottola, Volchock, Matamore a Campana). Všechny tyto tituly už byly s úspěchem představeny v Praze, buď na festivalu Arena nebo na Letní Letné. I Boudu se prý už u nás před lety hrál, já ho ovšem viděl až letos, na formanovské Lodi Tajemství a musím uznat, že zvadle nepůsobí. Zdálo se mi dokonce, že v Bouduovi dal Gacon nové a ostré kontury typu, který se rýsoval i v inscenacích Trottoly, typu humpoláckého drbana. Z čehož je opět znát, jak ošidné je označení nový, což platí i pro celý tzv. nový cirkus. Kdy se přesně zrodil je nejasné, jisté je pouze, že už oslavil nebo brzy oslaví abrahámoviny. Je tedy dost starý na to, aby se přívlastku „nový“ zbavil. Přesto současníkovi připadá stále čerstvý, ba i inovátorský, či jak řekl jeden divák letos na smíchovské náplavce: „Není to normální cirkus. Je moderní.“ Z čehož si dovoluji odvodit svůj předpoklad, že nový cirkus, který si naše publikum zcela osvojilo v tomto století a jehož kouzlu propadlo (jako v minulosti propadlo, byť ne tak náruživě jako východnější Slované, cirkusu tradičnímu), zůstane u nás tím, čím se stal: nejpopulárnější českou scénickou formou. To i proto, že těší prostý lid toužící po atrakcích i intelektuály, kteří hledají něco rafinovanějšího, např. hlubší smysl.
KLAUNOVY KVĚTY ZLA
Klaun je běžně outsider, u Chaplina přímo tulák, nevzpomínám však na žádného, který by připomínal dnešní houmlesáky. Na to jsou i klauni bez domova moc něžní, sympatičtí, i když jim nechybí vykutálenost (jako českému Honzovi, vandrujícímu s uzlíčkem buchet). Až Gaconův pobuda Boudu. Je sice jako klaun bíle nalíčen a nosí červený nos, jinak ale jako by z oka vypadl agresivním bezdomovcům v potrhaných hadrech, na nichž se podepsal chlast a nemoci, nahrbeným mladým starcům, kteří se potácející na hranici života a smrti. První pocit z něj je antipatie, která nahání husí kůži podobně jako zvuk, který vydává jeho nehet, když jím přejíždí po hrubé desce stolu. Zároveň je směšný, když se vzápětí pokouší o stůl opřít, tápající ruka několikrát sklouzne, až sjede docela a Boudu se břinkne do hlavy. „Lyricky“ tím úderem naladěn vypráví o holčičce s culíky a v roztomilých šatičkách, kterou pozoroval, pak ji chytil za malej krček, zavlekl do jeskyně a po čase sežral. Jsem zlej, konstatuje několikrát, a ukáže, jak si špičatou kůstkou ze zubů šťoural zbytky masa. Tahle brutální, lidožroutská historka udá tón, přesto ji žádná z francouzských recenzí, které jsem našel na webu, nezmiňuje (kdosi pouze napsal, že se na začátku představení děti rozplakaly, aniž by naznačil proč). Skoro to vypadá, že se útlocitní kritikové snažili nevzpomenout, jak odpudivá bytost Boudu je, aby mohli s větším úspěchem objevovat jeho citlivější já (v Čechách se relativizujícím bonusem stal živý, leč komicky suchý, neúčastný tlumočník na scéně, Petr Forman, který překládal stylem „on říká, že…“).
Něha se u Boudua střídá se vztekem, sentiment s krutostí, básnivost s hrubou silou. Zuřivý zápas s židlí, kdy se skoro o její opěradlo zadusí, přeruší a svěří se, že by rád, kdyby někdo řekl, že je milej, načež vyndá z kapsy zmuchlaný papír, narovná ho a přečte přerývavě, co má za básničku: „Tak tedy, tak tedy… tak tedy tudíž.“ Pak zas papír zmuchlá a vyhodí děravou kapsou ven. V další epizodě prozradí, že je zamilovaný do své pánve, bojí se jen, aby mu ji nevzal rez. Ten cit ho natolik rozohní, až se pánví zvučně bací do kebule, zapotácí se, lehne na stůl a po chvíli zas vstane, protože „dělat mrtvého je fakt votrava“. Přinese housle, zahraje na ně bravurně, tradiční cirkusový úžas nad nečekaným výkonem však negraduje, neboť hra je stále vrzavější, až jedním vrzem, vlastně vrznutím skončí, což Boudu okomentuje slovy: „Tohle jsem taky neměl dělat.“ Při pokusu vyskočit v běhu ze země na židli a odrazem na stůl se napřed praští do pusy, pak v pádu do břicha, což ho potěší, neboť to cítil dobře. Naopak je „zklamanej“, když se na stůl dostane s úspěchem v trysku, naslepo, a navíc vše ukončí parádním saltem a hladkým přistáním. Necítil prý nic. Podobně ho zklame, když si při stolování, při kterém chybí něco mezi příborem, rozuměj jídlo, ukousne sklo z prázdné číše na víno a při plivání střepů si stěžuje, že sice cítí tu starou pachuť krve, ale nemá to jemnost, ve kterou doufal. Nakonec až na kolečkových bruslích dojede ke kýženému cíli. Nejprve se s nimi na nohách zřítí ze stolu, odkud chtěl zarecitovat báseň o lásce, a pak v prudké jízdě pokácí tlumočícího Formana, jeho stolek i mikrofon. Tehdy řekne, že snad bude zvracet, že krvácí na hlavě a do pohřebně znějící hudby nejprve zasalutuje a pak se zhroutí. (Specialitou českého představení se stalo, že symbolickým Cháronem, který převezl destruktivního klauna do podsvětí, byl právě Forman.)
<I když je Par le Boudu klauniáda potemnělá, neznamená to, že se není čemu smát. Na mém představení se diváci chechtali i při zmínce o sežrání holčičky. To mohlo Gacona udivit, těžko ovšem rozzlobit. Podivná alchymie smíchu ho zajímá. Sám říká, že přes všechen vědecký pokrok stále nevíme, kde se smích bere, přestože je to jeden z nejbáječnějších stavů. Najednou se stane něco, co náš mozek neovládá. A my se zasmějeme. Ten smích – dodávám – představuje uvozovky, které relativizují i násilí, smrt a patos. Pročež nás ani příliš netrápí otázka, zda byl Boudu opravdu zlý. Jistě totiž víme, že je Gacon velký klaun, a tak smích vzbudí i coby strašný lidožrout.>
