INSPIRACE DESÁTÁ: Art Casino – hra o budoucnost, koncept a režie Petr Boháč a Miřenka Čechová, scénografie Pavlína Chroňáková, supervize ekologických témat Jan Freidinger, projektový manažer Jan Honeiser, produkce Judita Brodská a Jakub Urban, výroba František Otisk, Tantehorse: Aneta Bočková, Daniela Kolková, Eliška Benešová, Helena Urban, Huyen Vi Tranová, Kateřina Jabůrková, Lukas Blaha, Michaela Stará, Simona Rozložníková, Tereza Holubová, Tereza Petrová a Viktória Pejková, Spitfire Company, premiéra 9.6.2022 v Paláci Akropolis (psáno z derniéry 18.6.2022)
DIVADELNÍ CASINO
K projevům „lámání chleba“ patří nejen fúze různých umění, od divadla s výstavou po tanec s koncertem, ale i umění s jinými, neuměleckými činnostmi. Jednu z nich nabídly v pražské Akropoli propojené soubory Spitfire Company a Tantehorse, rozuměj Petr Boháč a Miřenka Čechová, když ve svém Art Casinu spojily umění, ekologické aktivity a hazardní hry. „Ruleta, blackjack, poker, kostky, živá hudba a chutné drinky, a to vše ve hře o budoucnost naší krajiny, naší planety, přírody.“ – prohlašují propagačně – „Během hry se postupně hráči dozvědí o konkrétních problémech klimatické změny, o problémech, které se proměňují ve výzvy, jimiž je člověk v současné době konfrontován. Sucho! Tání ledovců! Změny teploty v Arktidě až o 30 stupňů! Vysušování krajiny! Je vám to povědomé, ale vlastně o tom moc nevíte? Nejste sami. Přijďte si zahrát do našeho casina a dozvíte se více. A každá vaše prohra nebo výhra benefičně podpoří vybraný projekt Živá krajina. Roztočte ruletu a zahrajme si o budoucnost planety.“ Spojení ekologie, která stojí v opozici k hazardování (s přírodou), a hazardních her, které logicky k hazardování (s penězi) vybízejí, je kontroverzní. To aby – říká mužská část režisérského dua – nevznikla agitka. K nalezení jsou však i důvody méně vznešené: Boháč (nomen omen) má rád poker a k inscenaci ho inspirovala návštěva Las Vegas. Já sice ono slavné americké hráčské doupě znám jen z filmů a hazardu se vyhýbám, přesto chápu a cítím, jak i mé osobní, gamblerské, neřkuli chamtivé důvody trumfují cíle vznešené, obecně prospěšné. Právě střet egoisty s altruistou je dramatem, který pocítí nejeden divák: deklarujeme zájem o lepší svět, mnohem víc nás ovšem zajímají věci přízemní. Nic nového pod sluncem. Bohužel.
I když však písně, drobné herecké a kouzelnické výstupy či rozhovory s krupiéry na ekologická témata představovaly pro mě hlavně zábavné „oponky“, rytmizující hazardní hraní, jedno překvapivé poznání mi návštěva divadelního casina přinesla. I díky tomu, že v Paláci Akropolis nebyla za horkého večera zrovna tlačenice, dostala má skrývaná hráčská vášeň dost prostoru, a tak jsem si užil žetonů, kostek a karet. Zároveň jsem viděl sebe i past, která mi byla nastražena, past, do níž bych se v tradičním casinu musel zákonitě chytit. Divadlo, které je vždy realitou i fikcí, dalo možnost být, i co se hazardu týče, ve hře i mimo ni. Pár počátečních výher při méně riskantních sázkách vytvořilo dojem, že není nic snadnějšího než vyhrávat. Chvíli to tak vypadalo. Jenže krupiéři postupně, nenápadně zrychlovali tempo, hráčská pozornost slábla, riskování (i z důvodu rostoucí netrpělivosti) rostlo, proher bylo stále víc. Hráč, který je naplno ve hře si těžko přizná svůj omyl, stále je pod vlivem svých prvotních, snadných vítězství, doslova se hrne do debaklu a končí, až když je zralý na zlatou kulku. Škoda, že nebyla tahle zkušenost dopřána mému pradědečkovi. Nemusel prohrát v kartách dva grunty. (Já opatrně „prošustroval“ jen hodnotu vstupenky.)
Jo: abych nezapomněl. Myslím, že i získané poučení má svůj ekologický rozměr. Stav, v němž se nachází závislý hazardní hráč, je velmi podobný stavu, ve kterém se nachází společnost žijící v přesvědčení, že když se dosud katastrofické scénáře nenaplnily, tak se už nenaplní nikdy.
<Škoda, že Art Casino bylo koncipováno na pouhých sedm představení. Jsem přesvědčen, že jen co by se pověst rozkřikla, měl by projekt houfy příznivců. Nevím však, zda pořadatelé mají licenci na hazardní hry. Přemýšlel jsem o tom i ve chvíli, kdy jako host „mého“ představení vystoupila s malým koncertem Erika Stárková se svým partnerem. A protože její partner se jmenuje César a je z Peru, napadlo mě, že kdyby v Čechách platily daňové úlevy pro původní americké obyvatelstvo, bylo by výhodné, kdyby tu licenci získal on. Leč nejsme v Americe, jsme v Čechách. Na druhou stranu – pokračoval tok mých myšlenek – nelze u nás vyloučit umístění dnešních lidí od divadla, zvláště budou-li vzpurní, do rezervací. Pak by mohli dostat po vzoru indiánů daňové úlevy z hazardu oni a divadelní casino by rázem bylo zásadní formou kulturního průmyslu.>
