INSPIRACE DEVÁTÁ: Angélica Liddell: Liebestod, režie, scéna a kostýmy A.Liddell, light design Mark Van Denesse, kostýmy Justo Algaba, zvuk Antonio Navarro Vero, světlo Tirso Izuzquiza Ibanez de Aldecoa, práce se zvířaty Sabine van der Helm a Catvertise, produkce Atra Bilis Teatro (Španělsko) a NTGent (Belgie), premiéra 8.7.2021 – Festival dʹAvignon (psáno z představení uvedeného v rámci Pražských křižovatek na Nové scéně 9.6.2022)
OPĚT RITUÁL, TENTOKRÁT KRVAVÝ
Co ukazuje španělská divadelní performerka Angélica Liddell? Zaprvé „vycpaná“ zvířata, bílé kvazisvatební šaty, dospělého muže dětské postavy, extrémní sólovou performanci při níž se aktérka nebojí krajních intenzit a tabuizovaných témat s výbuchy invektiv a obžalobních tirád, analýzy současného světa, chrlení negativních emocí, nadávání, exorcismus, při kterém Liddell účtuje s démony, které vyhání nejen hlasem i všemi póry svého těla, přičemž plynule prochází rozličnými druhy projevu, od řeči ke zpěvu, od rytmického pohybu po tanec, kdy se stává skutečnou šamankou, která už neprezentuje své autobiografické já ani postavu, ale mění se na univerzální zaklínačku (Soňa Šimková v článku Liddell performuje Petra Pana, SAD 5/2013, o inscenaci Celé nebe nad zemí: Syndrom Wendy z téhož roku). Zadruhé typický handkeovský „spílací“ koncept, nasazení svého vlastního těla, kdy i široce rozevírá nahý klín, sebezraňující akce i citování, např. poezie, využití chóru, motivy kanibalismu či koridy (Martin Nytra v článku Co mám činiti s tímto fanatickým světem?, SAD 5/2018, pasáž o inscenaci Co mám činiti s tímto mečem? z roku 2016). Stejnými či podobnými slovy lze referovat i o inscenaci Liebestod, dvakrát uvedené v Praze v rámci červnových Pražských křižovatek. Chtěl jsem se Liddell na besedě po představení zeptat, nakolik jsou její inscenace variacemi, ona mi však odpovědět nemohla, neb na diskuzi nedorazila. (Možná jako obvykle, neboť představení je pro ni jistě velmi vyčerpávající, možná výjimečně, neboť performerku, zvyklou na návštěvu odpovídající jejímu věhlasu, mohl odradit pohled na prázdná místa v hledišti během představení.) Ostatní zástupci divadla se tvářili rozpačitě a já se bojím, že můj dotaz vyzněl kriticky, i když jsem ho tak nemyslel. Zajímal mě přístup, obvyklý spíš v hudbě nebo ve výtvarném umění. Víc než umělce, který se v nové práci vrací – vědomě či nevědomky – k motivům ze svých dřívějších děl, mi ale připomněl obraz, jehož vzniku jsem byl svědkem. Autorka namalovala oblaka, která ale postupně, po zaschnutí olejových barev a v reakci na změny „počasí“, přemalovávala. Nakonec měl ten obraz tři nebo čtyři vrstvy. Kdo by chtěl výtvarné dílo (připomínající zápisky v deníku) vidět v jeho úplnosti, ten by musel vzít na pomoc roentgen. Obdobný dojem mám i z práce Angélicy Liddell: zná ji skutečně nejspíš jen ten, kdo viděl všechno, co dosud stvořila, přesněji ten, kdo zná i to, co ještě stvoří. Její dílo je její život, z něhož my – hosté – zahlédneme a každý po svém pochopíme jen zlomek, zlomek natolik nabitý nejrůznějšími výjevy, událostmi a slovy, že i z něj zachytíme stěží víc než jen část.
Inspirován představením Liebestod bych mohl napsat další podkapitolu o rituálech i divoce anarchistických (jako Work), o inscenacích mísících dokumentární, autobiografickou one-man show a fikci (jako Muž z Malty), i o produkcích na pomezí exhibování a exhibice. Základ: červená opona, jejíž zatahování od sebe odděluje i jednotlivé výjevy, a za ní žlutá scéna se žlutým hrazením arény pro býčí zápasy, obehnaná žlutými závěsy. Dlouho znějící, nepříjemný tón. Polonahý silák s dlouhým vousy a vlasy ve fialové suknici má na šňůrkách jedenáct koček, pak se zjevuje s uříznutou hlavou koně. Žena-Liddell si u stolku se sklenicí červeného vína vyhrne sukni, zní vyznání slavného toreadora Juana Belmonteho, který mluví o krvi (odtud pochází i motto inscenace: „Neustále cítím v očích zápach krve.“) a skutečná krev teče z ran na ženiných nohou a rukou. Způsobila si je sama. Při sebepoškozování si Liddell zpívá, potom stírá krev do střídky chleba a jí ho. Stáhne si kalhotky a utře roztažený klín obřadně sněhobílým kapesníčkem. Vejde pětice mužů, každý s miminkem v náručí, kterým ona na dálku žehná prstem smočeným ve víně. (Děti, jako už před nimi kočky, zachovávají aristokratický, důstojný klid.) Po další oponě stojí na scéně černý býk, velmi realistická figura v životní velikosti, kterou Liddell vykuřuje kadidlem, kolem níž se vzpíná v taneční póze toreadora, které přináší bílou lilii a kterou posléze nazve nejprve Tristanem a sebe Isoldou, pak i naopak. Z provaziště se snesou dvě velmi realisticky působíci, zavěšené hovězí půlky. Objeví se jen v roušce oděný muž, kterému chybí obě pravé končetiny, jehož Liddell pochová na klíně jak Panna Marie Krista při pietě. Citován je depresivní Emil Cioran a jeho motivy zoufalství, samoty, smrti, které doplňuje krutost, láska… vše v krajních, extatických a paradoxních polohách, odpovídajících wagnerovské erotice smrti z názvu (viz tvrzení, že chce umřít, protože chce žít). Hereččin projev je podobně monstrózní, pohyb připomene souběžně španělské tanečníky i filmové upíry, hlas chvílemi lká jak muezzin či zpěvák flamenca, chvílemi death metalově chrčí. Koncertem řeči je pak dlouhé, chrlené spílání, které zahrnuje vše a všechny a jejímž závěrem je návrh, aby byl svět uspořádán formou teokracie… <Z onoho proudu řeči bych býval rád citoval, text mi ale nebyl poskytnut. Škoda.>
Fascinovaly mě meze překračující výjevy a ohromující herecká škála a energie Angélicy Liddell, současně jsem (na rozdíl od jiných diváků, chci říct divaček) vše sledoval s odstupem jako výjev z cizí, mé mentalitě vzdálené země. Hlavou mi šly myšlenky na španělskou tradici míchající nejen smrt a erotiku, leč i prolévání krve (oběť) a náboženství, na dvorní mrzáky, na vražednou vášeň koridy, na inkvizici a její mučírny… prostě jsem myslel na vzrušující španělské tance a hudbu i na temné, neřkuli perverzní stránky španělské kultury. Zároveň jsem ovšem žasl nad tím, že Angélica Liddell nedělá, co herci a performeři vesměs, nesnaží se působit sympaticky, nebojí se předvést coby protivná, zuřivá, z řetězu utržená čarodějnice, které bychom mohli i věřit, že „smrdí jak mrtvola“. To si žádá obří odvahu… nebo obří pýchu.
