Obvykle se mi příčí připomínat výročí, ale dnes udělám výjimku. Před čtvrt stoletím, 11.května 1997, byl slavnostně – představením proslulého švýcarského mima Dimitriho – otevřen Alfred ve dvoře. Rastislav Švácha, teoretik umění a architektury, řekl, že výjimečnost tohoto divadla spočívá už v tom, „že za svůj zrod nevděčí ani tak městu Praze nebo jiné instituci, nýbrž úsilí jediného obětavého divadelníka“. Vskutku. Úsilí Ctibora Turby, podle mého soudu jednoho z mála skutečně světových českých divadelníků, bylo ovšem brzy po zásluze potrestáno. Jako u něj vždy.
Osud (zosobněný politiky a úředníky komunistickými i postkomunistickými) už v minulosti zrušil jeho Pantomimu Alfreda Jarryho, Cirkus Alfred i Alfreda a spol. Stejně tak zasáhl i na začátku nového století. Dokud nové divadlo podporovala švýcarská Pro Helvetia čtyřletým grantem tzv. „na rozjezd“, prezentoval Alfred ve dvoře pozoruhodné projekty samotného Turby, např. skvělého Hanging Mana, i špičkové zahraniční hosty: Daniela Gulka, Mummenschanz nebo např. Cirque Ici, což byl první a výtečný zástupce nového cirkusu, který se v Čechách objevil. Po těch čtyřech letech však Praha i stát dokázaly rozjeté divadlo jen zabrzdit a projekt Ctibora Turby skončil.
Je samozřejmě dobře, že pár měsíců na to začal Alfred ve dvoře opět fungovat, byť bez Turby a pod hlavičkou Motusu. Ti, kteří do Alfreda ve dvoře půjdou na Handa Gote research & development, Wariot Ideal, Boca Loca Lab, či jiné zde hrající současné alternativce, jakož i diváci, kterým se poštěstí navštívit Cirque Ici Turbova žáka, Johanna Le Guillerma na letošní Letní Letné, by měli vzpomenout na toho obětavého, u politiků a úředníků ale neoblíbeného, protože nepříjemně úporného divadelníka. Bez něj by to – abych tak řekl – nešlo.
