INSPIRACE PÁTÁ: Burgán, připravili Hybler, Dörner, Procházka, Svatoš, Švábová, Havlová, Němec, Němec a Skála, produkce Maria Cavina a Jedefrau.org, Handa Gote research & development, premiéra 21.4.2022 (Alfred ve dvoře) /psáno z premiéry/
RITUALIZOVANÁ VŠEDNOST
Všichni inklinujeme k ritualizaci všednodenních činností, které postupem času, tím, jak se všední stává téměř každá naše aktivita, zabírají čím dál větší část života. Rituál dodává pocit, že opakování má smysl. Nikoliv však jistotu. Společnost možná absolvuje podobný vývoj jako člověk. Otázka je, co se stane, jestliže už nic jiného než ritualizovaná všednost nezbývá. Pak je asi ve vzduchu zásadní otřes, exploze, která všednost rozmetá: třeba pandemie nebo válka.
V umění se ta ritualizovaná všednost projevuje inklinací k metodám, konvencím, které mohou otravovat i uklidňovat. Už děti vyžadují stále stejné pohádky a dospělí také, byť je nenazývají pohádkami. Jen místo věrného opakování, které milovali, když byli malí, čekají inovace. Na tom stojí i model tzv. provozního divadla, které uvádí léta nebo houfně známé či povědomé tituly. Znaky tohohle divadla „pro školu i dům“ najdeme všude, i v nejalternativnější alternativě, která taky dříve či později začne opakovat své, původně originální vzorce, dokonce platívá, že čím jsou originálnější, tím dřív se – protože rychleji zevšední – ritualizují. Zároveň ale u těch nejoriginálnějších platí, že ač tvůrce, např. takový Marc Chagall, kreslí pořád totéž, originalita nemizí. Snad, že bylo jeho dílo ritualizované od počátků. Pravým opakem je jakási francouzská sochařka, která prý celý život tvořila jedinou sochu. Současně to byla anarchistka-pacifistka. Proto hledala vždy pečlivě místo, kde může odpálit bombu své výroby, aniž by někomu ublížila.
Handa Gote research & development jsou její příbuzní: autoři řetězícího se kutilského rituálu, kteří inklinují k anarchismu, byť si to třeba nepřiznávají.
TENTOKRÁT VÁŽNĚ NO FUTURE
Jedním z rysů inscenací Handa Gote je, že si v nich obvykle aktéři od sebe udržují odstup, přičemž každý tak říkajíc kutí něco svého. V nové produkci, jejíž název zněl mému uchu po balkánsku exoticky, protože jsem nevěděl, že Burgán je pojmenování krmné řepy, je odstup viditelný i klamný. Na jedné straně jeviště, u vstupu do sálu, je velký campingový stan, na druhé stojan se třemi elektrickými kytarami, mezi tím prázdno. Právě prázdno je pak místem, které zabydluje trojice rockově vymóděných trampíků v.v., na smrt unavených, respektive nemrtvých veteránů bývalých rebelií. Tak se o nich píše i v programu. Tamtéž je uvedeno, že hrdinové inscenace „jsou lapeni ve smyčkách svých obsedantních rituálů, ze kterých už nejsou schopni a možná ani ochotni vystoupit“. Slova znějí smrtelně vážně, leč divadlo je smrtelně groteskní. Zhruba jako pouťový strašidelný zámek.
Tři postavy, které se jedna za druhou tápavým, stařeckým krokem vyšourají ze stanu, přinášejí rozkládací campingové vybavení a igelitky. Navlečeni jsou sice v rockové černé kůži s patřičnými nápisy, mezi nimiž nechybí ani punkové No Future, rockový elán jim ovšem chybí. Zůstala divoká slupka jinak mdlých, lépe řečeno mdlobných povah a zálib. Zpočátku jsem měl pocit, že všichni, Tomáš Procházka, Veronika Švábová i Jan Dörner, zestárli náhle o dvacet let a nedivil jsem se, protože v pandemických časech pociťuji takový sešup i sám na sobě. Až se zpožděním jsem si všiml, že tuhé výrazy mají díky maskám, které věrně napodobují jejich tváře, ne už věk. <Tomáš Procházka mi prozradil, že masky, z nichž je omezený výhled, velmi „pomáhají“ k docílení oné tápavé, stařecké chůze.>
Těžkopádně usednou na rozkládací židličky a na stolku zapnou přenosnou televizi, v níž mluvící hlava (Richard Němec) řeční neúnavně, chvílemi i tak rozčíleně, že mu připravené papíry létají, jenže to jediné, co z něj vypadne, je absolutní blábol, řetězící se „bla bla bla“.
Procházka si dá na hlavu kbelík, z něhož vysypal bramborám podobné burgány, a odšourá se do předsálí, rozsvítí tam a my slyšíme, že lomcuje vchodovými dveřmi. V tu chvíli se v hledišti zvedne a tiše za ním vyběhne uvaděčka, odvede ho zpátky, usadí a jde zhasnout. Procházka se však vzápětí vydá na druhou stranu, do zákulisí, odkud s rachocením přivleče štafle, rozloží je, na vršek pracně umístí židli, sápe se nahoru… Dementní Procházkovo odcházení ze scény, marné lomcování dveřmi a tiché záchranné akce uvaděčky představují refrén. Pro Procházku – vlastně ani pro nás, dveře ven jsou přeci zamčené – evidentně není úniku.
Švábová s Dörnerem podobné vylomeniny nedělají. Ona na televizor vystaví poháry, asi ceny, které kdysi získala, pomocí lupy si čte v magazínu nazvaném Ovoce, později i ztuhle zatančí. On ze své igelitky vysype magnetofonové kazety a postupně několik přehrávačů, z kterých se pak line zkreslený zvuk muziky, která už taky umdlela. Žádný rock. Společnou zábavou je pro ně, správné táborníky, badminton: napřed Procházka se Švábovou vždy prásknou pomocí rakety burgánem o zem, pak Švábová a Dörner zavážou Procházkovi oči šátkem a při hře na slepou bábou ho pleskají raketami přes zadnici.
Nastane zlom a stan se za blikání rudého světla promění v zadýmené peklo a ti tři v čerty s rohatými hlavami. Po destrukci, kdy je zem pokryta rozšlapanými kazetami, řepou, igelitkami a ostatními věcmi a na stole je televize obrácena vzhůru nohama, se vrací opět ve své senilní podobě. Tentokrát okukují zeď, na níž je nenápadně, jen vodou, přesto zřetelně napsáno – asi coby epitaf – slovo HOVNO.
Následuje, co by ani v pekle nemohlo chybět: opékání burgánů místo buřtů. Procházka si svůj připravuje pomocí paralyzéru, Dörner jej opéká v záři stolní lampy, pouze Švábová přivleče mikrovlnku. Instaluje ji klopotně na stůl, na ni dá televizi, ta ukazuje toliko pruhy, pročež je nahrazena televizí malinkou, černobílou.
Nastal čas odpočinku, táborníci si lehnou na deky, vedle sebe uloží masky, chvilku spí. Jak vstanou, vidíme, že pod maskami z plastu měli další masky namalované na obličejích. Jsou z nich heavy-metaloví smrťáci. Tehdy nastává čas pro tábornický rituál očisty, svátek nafukovacích propriet vhodných k vodě. Procházka má kruh kolem pasu, Švábová balon-zeměkouli a Dörner napůl vypuštěné nafukovací kánoe. Do něj se pak všichni tři s kytarami usadí a v elektrickém hluku dělají, že hrají a současně pádlují. Konec.
<Zatímco se mi v průběhu vybavovali jiné produkce Handa Gote i spřízněných Wariot Ideal, závěr mi tím, že se očekávaná kytarová produkce nekonala, připomněl marné čekání na klavírní koncert v Lidé chodí sem a tam Jiřího Austerlitze, inscenaci též hrané v Alfredu ve dvoře, i – v tom jsem na tom jak Vladimír Mikulka na Nadivadle – závěr Jarmushova filmu Dead Man, scénu, kdy na vodu vyplouvá „pohřební“ kánoe s umírajícím titulním hrdinou.>
TEMNÁ STRÁNKA HUMORU
„Řídíme se heslem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu: pokud možno žádné vtipy, ale humor neustále. Když si toho nikdo nevšimne, tak nám to nevadí.“ Tak se 3.května v Art-zóně na adresu humoru vyjádřil Tomáš Procházka a dodal: „poloha zoufalství nebo temnoty tam je stejně jako ten humor. To se vůbec nevylučuje. To by mělo jít naopak ruku v ruce.“
Osobně si myslím, že jdou ruku v ruce vždy. Však i smíchem jednou zaháníme temnotu do kouta, jindy naopak temnotu smíchem přivoláváme. To proto, že i smích může být zlomyslný, neurvalý.
Před dávnými léty jsem cestou autobusem do školy míjel dopravní nehodu, lidské vnitřnosti a údy rozeseté po vozovce. Ve třídě pak spolužák, který tu bouračku spatřil taky, se smíchem zahalekal: „Pěkná noha, viď? To musela bejt ženská…“ Asi to nemyslel zle (k zahánění temnoty patří, že se lidi smíchem brání i hrůze), dovedu si však taky představit např. dozorce v Osvětimi, kterým přišlo k smíchu, když nahé vězně hnali do plynu. Člověk, který je kadet na vynalézání a praktikování nejrůznějších způsobů mučení a vraždění svých bližních, se dokáže veselit i ve velmi nepatřičných situacích (což dokumentují i zprávy z Ukrajiny).
Možná humor nemusí být jen označením pro kvarteto temperamentů (flegmatika atd.), které vzpomínám v souvislosti s inscenací Work, možná by tak šlo označit i odlišná sociální nastavení. Myslím ta, která způsobují, že se někteří lidé cítí lépe coby svobodní, zodpovědní občané, a jiní se raději ztratí v davu (ve straně, v armádě…), který sice omezuje jejich svobodu, leč zároveň je zbavuje zodpovědnosti. A to i zodpovědnosti za to, co jim je k smíchu.
