INSPIRACE ČTVRTÁ: Muž z Malty, námět, režie choreografie, ilustrace a hraje Štěpán Pechar, asistenti režie Pavel Knolle a Ondřej Vinklát, asistent choreografie O.Vinklát, výprava P.Knolle, kamera a střih Marco Chiodi, hudba ACDC, Rone, Mozart, Darkside, Queen a System of a Down, reference použitých textů Jim Carrey, Robin Williams, Jimmy Carr: Jokes for the Bedroom, Jim Jefferies: Freedumb, Louis C.K.: 2017, Jerry Seinfeld: 24 Hours To Kill, William Shakespeare: Sonet 66 (v překladu Martina Hilského), Dekkadancers, premiéra 30.5.2021 (psáno z představení 29.10.2021 a 31.3.2022)
FÚZE A ZÁZRAK ZROZENÍ
Žiji už dlouho v přesvědčení, že to nejzajímavější v umění nevzniká na výsostném území uměleckých druhů, žánrů a forem, ale na jejich hranicích. V novém století se v Čechách zvláštní popularitě těší příhraniční partnerství, fúze divadla (tím míním i tance) a tzv. nového cirkusu, a dosti živo je i v dalších hraničních pásmech, např. na pomezí divadla a výtvarné instalace. Specifické území se nachází mezi uměleckou fikcí a pravdou, a to nejen v oblastech dokumentárního divadla, nýbrž zejména tam, kde se stírá rozdíl mezi iluzí a životem, v imerzivním divadle. Spojení starého ovšem plodí nové po věky, přičemž jde často i o spojení tzv. vysokého s nízkým, vážného se směšným, duchovního s tělesným.
Přiznávám, že mě neudivují stále další svazky umění se stále rychleji vznikajícími novými technologiemi (mám jen občas dojem, že se lidstvo mění v apendix technických vymožeností, které stvořilo), upřímně však žasnu, že vznikají i nové fúze v umělecké sféře. Zdálo se mi totiž, že už se syntéza vyčerpala a že i v umění nastal čas emancipačních hnutí, rozchodů a solitérství. Leč neplatí to zcela.
Vzorem budiž Muž z Malty, který solitérství potvrzuje coby autorská one man show tanečníka a choreografa Štěpána Pechara, jemuž na scéně jen „slouží“ jeho kolegové z Dekkadancers, Pavel Knolle a Ondřej Vinklát. Produkce sama představuje naopak několikanásobnou fúzi. Nejevidentnější je, že spojuje subtilní, byť tělem vyjádřený, nejednoznačný, pocitový, abstraktní, oduševnělý i domýšlivý, „ženský“ tanec s verbální, jednoznačnou, rozumovou, konkrétní, siláckou a chvástavou, „mužskou“ stand-up comedy. Už z množství přívlastků, které jsem k tanci a stand-up comedy připojil, by mělo vyplynout, že se jedná zároveň o spojenectví mnoha protikladů. A to jsem je neuvedl všechny. Objevit lze ještě další sloučené rozpory, ty tradiční (vážnost a smích, pravda a lež) i méně obvyklé (sláva a hanba). Nakonec se skloubí i deprese s mánií.
DOKONALOST
„Hezkej je, malovat umí, tancovat umí… Hovado! A ještě má červenou motorku.“ Povzdech mladé divačky po zhlédnutí Muže z Malty, který jsem si dovolil ocitovat, řečený – což nutno zdůraznit – s nadsázkou, vystihuje pocit, který produkce vyvolává, i její téma. Štěpán Pechar performativně portrétuje sám sebe coby Supermana, jehož komiksový kroj taky zpočátku visí na scéně, ve všem všudy dokonalého tvora, kterého přesto nebo právě proto čeká po vzestupu pád a (sebe)ponížení. Při klaněčce, tedy ve chvíli triumfální (a to právem, neboť show, kterou předvádí, neztrácí ani na chvíli drive a humor), je dokonce bombardován zezadu přilétávajícími, hrozivě obřími rajčaty, natolik zralými, že při pádu vybuchují.
Tanec, umělecká profese, která je Pecharovi nejvlastnější, je tentokrát vykázán do zákulisí, do soukromí šatny. Zde si vždy nakrátko dovolí zklidňující, i když ve stylu současného tance dynamické usebrání. Díky otáčivému prospektu se bleskurychle ocitá z šatny na scéně typické pro stand-up. Stačí reliéfní tapeta se stříbřitě opalizujícími lesklými cihlami a neonový nápis „Muž z Malty“. V této dekoraci předvádí s energií nabuzeného kokainisty jedno úžasné komediální vystoupení za druhým. Základem je (jako v comedy obvykle) ich-forma, autobiografický punc, který nese každé číslo, i to, které je evidentně fikcí.
Na počátku přivezou technici Pechara na pojízdném soklu. Je ztuhlý do podoby živé sochy v náležitě zkamenělém saku. K tomu patří vtip: „Táta je z Čech, máma je z Malty a já jsem z betonu.“ Z anekdoty se odvíjí napřed etuda o potížích s dorozuměním (ukazování cesty na Karlův most cizincům pomocí gest, jež získávají sexuální podtext) a potom vyprávění o mamince, dvojsmyslných chybách, které dělá v češtině (např. vibrátor místo vibrace), díky nimž přinese nemocnému synovi z videopůjčovny omylem porno. Následuje pasáž věnovaná otci, lékaři specializovanému na trávicí ústrojí, s detailně vylíčenou kolonoskopií. S asistencí divačky a pomocí šňůry od mikrofonu předvede délku útrob, do kterých mu musela hadička při vyšetření proniknout, a hlasitě demonstruje „odvzdušňování“ přifouklých střev, tedy zvuky jeho nezapomenutelné ostudy. Po lyrickém klipu, odtančeném před křivým zrcadlem, následuje epizoda líčící podnikatelský úspěch na maltské škole, kde se etabluje v roli zručného autora na zakázku spolužáků a pak i učitele a ředitele kreslených aktů. Svou schopnost zachytit nahou ženu z nejrůznějších úhlů a v nejrůznějších pozicích demonstruje živě kresbou na tabletu, aby ve finále nabídl své služby zájemkyním z publika. Po další z řady tanečních meziher se výstupy zkracují na délku malých, vesměs přisprostlých anekdot („Kdo sbírá hovna slepeckých psů?“, „Už jste se vyspali s někým tak obézním, že to vypadalo jako švédská trojka?“), přičemž se na konci vždy kraťounké scény loučí; zdá se, že je to konec celé, v různých místech světa předváděné, úspěšné produkce. I mezihry lyrických tanečních čísel jsou zkrácené na minimum. Tohle doslovné „letem světem“ předznamenává titulky opatřenou projekci velmi přesvědčivé verze americké televizní Saturday Night Shows moderátorem a kapelou, jejímž hostem je již světově proslulý majitel několika Oscarů, Štěpán Pechar. Pointou je názorně předvedený rozdíl mezi tím, jak chabě se smál, když byl chudý, a jak se nakažlivě válí smíchy, když je bohatý. Dovětkem projekce, zachycující vrchol kariéry, je projížďka na velké, červené motorce, která představuje pandán jízdy na mopedu ze začátku představení. Poslední část Muže z Malty patří balábile machistických sexuálních rad, depresivních vtípků, (sebe)nenávistných výkřiků… uzavřených stojkou a prohlášením, že to byla sranda. Není proč mu nevěřit. Nebylo by mu proč nevěřit ani v případě, kdyby řekl, že sranda byla jen zdánlivá, že vše myslel smrtelně vážně… <Nebo sebevražedně vážně: na závěr řve Pechar do tvrdého rockového riffu písně skupiny System of a Down Chop Suey! – a ta je o sebevraždě.>
V poznámkách nacházím ještě: Autobiografie s fabulováním, rozmazaná hranice mezi tím, co je původní a co vypůjčené, nekorektní, skandální, trapné a přesto směšné vtipy, vztek a úzkost… a kromě témat zřejmě osobních i jedno obecné – hrozivá možnost, že se všichni ubavíme k smrti. Asi i to je průvodní znak měnícího se paradigmatu.
Škoda, že se Muž z Malty hraje tak zřídka. Mezi reprízami, které jsem viděl, se žádná jiná nekonala, a březnové představení bylo prý první i poslední v tomto roce.
<ANALÝZA, TEDY DIALOG ROVNOPRÁVNÝCH PARTNERŮ Pilný soubor Dekkadancers vystoupil 15.března na Jatkách se speciálním představením nazvaným Stabat a Mater, jehož první, kratší polovinu tvořila pražská premiéra taneční produkce Stabat Mater současného skladatele Marca Rosana (poprvé uvedená loni 7.října v Děčíně na Lípa Musica), druhou improvizace Dekkadancers k vystoupení Lenky Dusilové. Zatímco první část byla z kategorie ukázkové „čisté práce“ ve stylu současného tance, další představovala volný vztah, který stěží bylo lze nazvat syntézou (spíše by se dalo mluvit o opaku, o analýze ve smyslu rozvázání, rozvodu). Není to novinka, shledávám zde však změnu, kterou jsem poprvé zaznamenal v roce 2001 na Avignonském festivalu. Jednalo se o produkci Passages (hudba Kris Defoort, choreografie Fatou Traoré, Het Muziek Lod, Belgie – viz Sur le pont de Babylon, SAD 6/2001), která byla podobně volným dialogem mezi tanečním divadlem a jazzovým koncertem. Tehdy jsem psal, že jde o „pohyb na hraně mezi dvěma autonomními uměními“, dnes bych dodal, že vyčerpání syntézy nemusí přinášet jen rozpady vztahů, že může být i počátkem vztahů nových a rovnoprávnějších, než tomu bylo předtím. >
