INSPIRACE SEDMADVACÁTÁ: Petra Tejnorová, Marta Ljubková a kol.: SME KRAJINA: Príbeh ľudí, prehrady a času, režie P.Tejnorová, dramaturgie M.Ljubková, sound design Jan Čtvrtník, scéna a kostýmy Antonín Šilar, videoprojekce Erik Bartoš, kamera Dominik Žižka, střih Petra Maceridu, hrají Mária Knoppová, Jana Pilzová, Richard Sanitra a Juraj Smutný, Divadlo Jozefa Gregora Tajovského vo Zvolene (Slovensko), premiéra 17.3.2023 (psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Dotyky a spojenia, 21.6.2023)
Dobrou polovinu letošního festivalu Dotyky a spojenia ve slovenském Martine jsem se trápil. Ne, že by inscenace, které jsem viděl, nebyly dobře udělané a zahrané, i tematicky byly zajímavé, jenže emocionálně a intelektuálně jsem zůstal nedotčen. Hrálo se přede mnou, ne ve mně. Asi je to moje chyba, říkal jsem si, protože vím, že člověk čím víc toho vidí a zažije, tím víc i okorává. Velmi vážně jsem přemýšlel o tom, že přestanu do divadla chodit, jestli se do konce festivalu neobjeví nic, co by mě zasáhlo. Ale objevilo. Je možná symptomatické, že téma bylo ekologické. Však i má duše (o těle nemluvě) volá po revitalizaci. A tak jsem si vzpomněl i na 80. léta minulého století a ekologii ducha.
EKOLOGIE DUCHA
Ekologii ducha (patetický termín byl myslím Petra Oslzlého) jsme rebelsky žádali v časech, kdy se u nás ke slovu dostávala poprvé silně ekologie ve smyslu ochrany životního prostředí. My měli na mysli otevření dveří zakázaným umělcům, dílům, myšlenkám. Dnes by se hodil jiný, byť obdobný ekologicko-duchovní cíl: obnovení paměti, tedy vědomostí i pokory.
Nevím, zda stejný cíl mají i ti, kteří žádají Eko-transformaci ve slovenském divadle, kterýžto projekt jeho autor Milo Juráni na festivalu prezentoval, spíš se mi zdá, že na paměť moc nehledí. Vytvářejí dojem, že postupy, které např. navrhují pro „princip udržitelnosti“, jsou novum. Přitom zrovna v Martině působí Jozef Ciller, který už před léty uplatňoval svou „ekologickou scénografii“, opakované používání již vytvořeného. Nezávisle na něm měl stejný cíl např. i Petr Lébl. Jejich idea ovšem byla spíš umělecká než politická, potažmo ideologická. Že nebyl Ciller zmíněn a přizván k diskuzi nad prezentací projektu (i když na festivalu byl), mě udivilo, i prohloubilo pocit, že obnovování paměti je zásadní podmínkou, aby k eko-transformaci v divadle, a ve společnosti vůbec mohlo dojít. Jenže jsem zároveň značně skeptický, neboť naše civilizace stojí na spotřebě coby ekvivalentu štěstí (a to spotřebě všeho: od zboží po zážitky), a spotřeba vyžaduje výrobky, podněty i ideály „nové“. Záměrně proto zapomíná: to aby nebylo poznat, že ne všechno je nové opravdu. <Podobně člověk inklinuje k tomu považovat za dějiny čas svého života, a vše před tím má za víceméně nudný, zanedbatelný dějepis.> Jiné alternativy štěstí než nepřetržitá spotřeba nemají srovnatelnou váhu. Pročež jsou politici, kteří drží skutečnou eko-transformaci v rukou, nadmíru opatrní, aby nepopudili své voliče a neztratili jejich hlasy. Obávám se, že vše dopadne jako před časem ekologická iniciativa v pražském Institutu umění, kde byly po chodbách rozmístěny barevné koše na tříděný odpad, jejich obsah ale uklízečka večer sesypávala dohromady, protože se patřičné kontejnery v okolí nenacházely. Kdo to netušil, ten se mohl opájet příjemným pocitem ze své užitečné iniciativy, ve skutečnosti šlo o jalové gesto. I přes všechnu skepsi však snahy o ekologičnost, a nejen duchovní, mám za nutnost. Jinak nám nezůstane ani naděje.
DIALOG
Jedním ze stavebních kamenů klasického dramatu je dialog. Míní se tím primárně rozhovor mezi dvěma postavami. Leč na rozdíl od běžného dialogu mezi lidmi potřebují postavy na jevišti nutně třetího, živého člověka, který jim naslouchá, který je vnímá, kterého se jejich slova dotýkají.
K zesílení divákovy účasti lze použít řadu prostředků (módní je např. zvýraznění zvuku pomocí mikrofonu, či filmové snímání postav během představení a projekce jejich detailů). Zvláštní postavení má v tomto směru rušení pomyslné stěny mezi jevištěm a hledištěm. Není to žádné novum, oslovování publika je nejspíš starší než předstírání, že neexistuje. Stará je i interakce s publikem, byť její uplatňování osobně považuji za jeden z nejzajímavějších trendů této doby. Ráda a zajímavě s ním experimentuje i Petra Tejnorová. Asi není náhodou, že právě o dílech této režisérky je v textech věnovaných „lámání chleba“ často řeč (Putinovi agenti, Za bílou velrybu, Stavovské národu!).
Pro zvolenskou inscenaci Sme krajina… použila v zásadě jednoduchý klíč, respektive klíč, který spočíval v jednoduchosti. Hrálo se před rozsvíceným sálem, čtyři herci – představitelé všech postav – seděli mezi diváky, a i když odešli na jeviště, zas se do publika vraceli. Velká část hry vycházející ze záznamu konkrétního veřejného jednání se odehrávala na předscéně před zataženou oponou a jedinou její dekorací bylo kvarteto židlí, na nichž byly zprvu umístěny znaky institucí, jejichž představitelé před veřejnost předstoupili. Posléze sice došlo k otevření opony a k výstupům, při nichž byla použita projekce (zejména natočené rozhovory) a točna, ale i tehdy bylo řešení prosté, byť výtvarně efektní. Plátno, promítací přístroj, stojící bicykl a herci v sošných postojích, to vše byly figury z kolotoče, jenž se občas ztrácel v mlhách. Jako byl kolotoč metaforou nekonečně se táhnoucí kauzy, vytvářel kouřostroj metaforu mlh typických pro údolí řeky Slatinky. Hlavně se však dialog víc než mezi postavami odehrával mezi jevištěm a hledištěm. Jeviště patřilo činovníkům a historii po říčce pojmenované vesnice, kde se čas zastavil díky dlouhá desetiletí plánované a nerealizované stavbě přehrady. Hlediště bylo prostorem pro veřejnost, pro místní, pro diváky i pro současnost. Takhle jednoduše se i publikum ocitlo na straně obyvatel, kteří by se rádi dostali ze zakletí, do kterého je uvrhla nezodpovědná a laxní vrchnost, investoři, politici, právníci…
ŽIVOT SI CESTU VŽDYCKY NAJDE
Tuhle slavnou, strašící i nadějeplnou hlášku z Jurského parku jsem si při představení vybavil, když došlo na povídání ekoložky Martiny Paulíkové o chování řek: člověk může změnit jejich tok a desetiletí se zdá, že úspěšně, pak ovšem přijde povodeň a řeka se vrátí do původního koryta. Protože si ho pamatuje. „Jen“ následkem zásahu člověka zmizí ryby i voda ve studních… Když se na konci dozvíme, že loni investor zastavil všechny přípravy na vyhlašované a odsouvané vybudování vodního díla Slatinka, vypadá to na happy end. Stavební uzávěra vypsaná poprvé v roce 1954, když byla Slatinka vyhlášena „zátopovou obcí“ (a od dva roky později i obcí „zánikovou“), bránící úpravám domů a stavbě nových, skončí a nechtě vytvořený, dnes malebný skanzen poválečné architektury zmizí; hrozí, že krásné staré domy nahradí bungalovy se sádrovými lvy. Neboť takový je život. Kardinální otázkou, která nakonec zazní, je, co by byl opravdu happy end.
Odpovědi se nedočkáme, orientovat se můžeme jen podle svých sympatií. Ty patří citované Martině Paulíkové, která v roce 1995, jako devatenáctiletá členka sdružení mladých ekologů, vystoupila na jednání, z něhož inscenace vychází, a neodbytně argumentovala, i když ji vrchnost chtěla umlčet, i když už ji nechtěli poslouchat ani unavení občané. Prvotní impulz pro aktivitu členů onoho sdružení byl romantický: ekologům se líbilo údolí a ves, které měly být zatopeny. Argumentovali však věcně: vodu lépe než přehrada udrží les, velmi pomohou i změny v polnohospodářství (např. orba po vrstevnicích) a zaplavení by zrušilo životní prostor pro několik set zde existujících ohrožených živočišných a rostlinných druhů. Funkcionáři se diskuzi snaží utnout návrhem, že uondané občany může hned odvézt připravený autobus, nebo že by si mohli – dle rady buditele Sládkoviče lidem, když je trápí těžký osud – zazpívat, kapela už je na místě… Pak, když nic nepomáhá, zkusí marně i tradiční, od dob komunistů s oblibou uplatňovaný trik, zaúkolovat opozici a tím ji uondat. Historie z jedné konkrétní lokality prostě vypovídá o chování, s kterým se člověk mohl setkat či setkává kdekoliv. Každého diváka – nejen místního – nejspíš zasáhnou výhrůžky, neplněné sliby, kamuflování, výmluvy, obstrukce a lži, kterými představitelé oficiálních institucí balamutí čím dál unavenější a apatičtější občany. Měli by ti občané šanci, kdyby nebylo zapálených a neodbytných aktivistů? Mám obavy, že ne.
PRAVDA
Tenhle text dopisuji v den výročí upálení Jana Husa. Připadá mi proto příhodné ocitovat jeho výrok, který je tak notoricky opakován, že už jeho obsah skoro nevnímáme: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti.“ Stará, omšelá, patetická slova, řeklo by se. Jenže moudrá. Proto je dobře je připomínat.
PŘÍŠTĚ 28. TERRA APATHY
Jestli se v roce 2023 zdálo, že plán vybudovat na Slatince přehradu spadl po dlouhých letech konečně pod stůl, Ficův ministr životního prostředí jej oprášila. Viz Soňa Mäkká: Taraba vracia myšlienku vodného diela Slatinka, ktoré chcú stavať už 70 rokov, hoci ho nikto nepotrebuje, Denník N, 8.2.2024.
